Jedu domů…

Se všemi už jsme se rozloučili a máme poslední dva dny před odjezdem. S Niky se jedeme podívat do Machidy a udělat poslední nákupy a taky si chceme udělat fotky na památku ve fotobudce. Za celou dobu už se mi jich nasbíralo nejméně deset, ale žádnou nemám jen s Niky. Před tím, než pojedeme do Machidy, mám poslední přání. Chci si koupit tričko ve školním konbini s potiskem školy. Niky na mě čeká ve škole, tak se s ní jdu sejít. Kupuji tričko a jdu si udělat poslední fotky se školou.

IMG_20170804_160919.jpg

Jsem tady naposledy, zítra už do školy nepůjdu, a tak si dělám posledních pár fotek na památku.

Autobusová zastávka.

IMG_20170804_162116

Informační tabule. Po čtyřech měsících bych dokázala trefit jen ke knihovně 図書館.IMG_20170804_162154

Školní autobus, který jezdí mezi školou a kolejemi.

 

IMG_20170804_162233Obchod Yaoko nedaleko mé koleje, kam jsem chodívala nakupovat. Docela jsem si na něj zvykla a bude mi chybět. Pamatuju si na můj první nákup, kdy jsem byla v obchodě plném zboží a přesto jsem měla pocit, že v něm není nic, co bych si mohla koupit k jídlu.

hdr

Pomyslně jsem se rozloučila se školou a jely jsme do Machidy. Den uběhl hrozně rychle a už byl večer. Spát jsem šla s hořko-sladkým pocitem, že zítra je můj úplně poslední den v Japonsku. Pojedu do Tokia a pokusím se stihnout všechny věci, které jsem si naplánovala, ale do teď jsem je neudělala. Chci se podívat do národního muzea, zajít si znovu na mrakodrap, udělat si fotku chrámu s Tokijskou věží, projít si Akihabaru a podívat se k Tokijskému nádraží. Uvidím, jak vše budu stíhat, ale nehodlám se stresovat, poslední den si chci užít.

Je brzy ráno a já jedu ve vlaku směrem do centra Tokia. Přijíždím na nádraží Šindžuku, které je nejrušnějším nádražím na světě a denně zde projde přes 3,6 miliónu lidí. Mě už davy lidí vůbec nepřekvapují a dokonce ani nebloudím a mířím si to rovnou k mrakodrapu, kam se chci naposledy podívat. Doufám, že tentokrát uvidím horu Fudži, jenže je pod mrakem, takže nemám šanci horu vidět.

IMG_20170806_105206

Můj první den v Tokiu jsem navštívila tento mrakodrap a teď jsem tady i v můj poslední den. Ať se podívám na jakoukoliv stranu města, vždy nějaké místo poznávám.IMG_20170806_110717

Po mrakodrapu jsem zamířila do národního japonského muzea, které jsem si nechtěla nechat ujít. Dnes měli speciální akci pro studenty, takže jsem za vstup neplatila.

IMG_20170806_143158

Že mají pro deštníky v Japonsku slabost jsem věděla, ale poprvé vidím zámky na odložení deštníků při vstupu do muzea. Tahle země mě nikdy nepřestane udivovat.

IMG_20170806_123509

Samurajská výstroj.IMG_20170806_141235IMG_20170806_140917IMG_20170806_133455IMG_20170806_133054IMG_20170806_125948IMG_20170806_124317

Muzeum se nachází v parku, kde jsme se na jaře byly s Niky podívat na sakury. Po cestě do Akihabary jsem prošla kolem jezera, kde ještě na jaře byla jen voda s loďkami. Teď voda nebyla ani vidět a jezero spíš připomínalo louku.

IMG_20170806_145713

V Akihabaře je nějaký festival, takže ulice jsou pro auta neprůjezdné. Je super mít celou cestu na chození, aspoň se nemusíme mačkat na chodníku v davu lidí.

IMG_20170806_154139

Z Akihabary jsem se přesunula k Tokijské stanici a Tokijskému paláci. Nemám chuť se dlouho zdržovat, protože se ještě chci podívat k Tokijské věži. Takže se jen porozhlédnu a jdu na metro, abych se rychleji přesunula k věži.

IMG_20170806_162410hdr

Už se začínalo stmívat, ale ještě jsem stihla dojít k chrámu, který má v pozadí Tokijskou věž. Je to kombinace tradičního s moderním a přesně takové je i celé Tokio.

IMG_20170806_170708

Zrovna probíhala modlitba mnichů. Připomínala zpěv sboru doprovázený rytmickým bubnováním.IMG_20170806_171007

Už je večer a já jsem opět na Šhindžuku, váhám, jestli mám jít domů nebo se ještě vrátit na mrakodrap a podívat se na noční Tokio. Měla bych si odpočinout před zítřejší cestou domů, ale noční Tokio je lákavější, a tak jdu zpět na mrakodrap, už podruhé v jednom dni. Začíná se stmívat a tak se opřu u okna a pozoruji, jak se město postupně zahaluje do černé tmy a přibývá zářivých světýlek. Za nedlouho je celé město ve tmě, ale poseté miliony světýlek.

IMG_20170806_184753IMG_20170806_185635IMG_20170806_190446IMG_20170806_190807

Je to neskutečný pohled, nikdy jsem neviděla tolik světel najednou. Pro mě perfektní zakončení mého dobrodružství v Japonsku.

Je ráno a já rychle dobaluji věci. Za nedlouho se sejdu s Niky a taky s Takutem, který trval na tom, že nás pojede doprovodit  na letiště. Jsem sbalená a je čas jít. Loučím se s pokojem a kolejí, která byla mým domovem na pár měsíců.

IMG_20170807_145334IMG_20170807_145451IMG_20170807_150031Strávila jsem zde přesně 4 měsíce a 12 dní, a měla jsem tak možnost poznat Japonsko a japonskou kulturu mnohem lépe a hlouběji, než kdybych sem přijela jen na dovolenou na pár dní, jsem za tuto možnost velmi vděčná a moc si jí vážím. Díky OPF a Slezská Univerzito, za tuto jedinečnou příležitost, nikdy nezapomenu! A děkuji i Vám, že jste se dočetli až sem. Doufám, že se Vám mé příspěvky líbily a mohli jste se tak stát součástí mého dobrodružství  v Japonsku. Mějte se krásně a zase někdy příště, ahoj!

Advertisements

Enoshima

Dlouho jsme si s Niky chtěly zajet do Enoshimy a jak už to tak bývá, všechno jsme nechaly na poslední chvíli, takže se na výlet vydáváme jen pár dnů před odjezdem z Japonska. Počasí nám přeje a tak si s sebou bereme plavky a těšíme se na koupání v moři. Cesta vlakem trvala necelou hodinku, Enoshima je jen o kousek dál než Kamakura. Vylezly jsme z vlaku a hned jsme si připadaly jako někde na dovolené u moře. Všude byly stánky a obchůdky se zmrzlinou, nafukovacími kruhy, lehátky a dalším plážovým vybavením. Okolo byly vysoké palmy a ve vzduchu bylo cítit moře. Nakoupily jsme si v konbini (něco jako večerka) občerstvení a taky plážovou plachtu a vyrazily k moři. Bylo sice horko, ale obloha byla zakrytá mraky, což nás trošku mrzelo, protože jindy je z pláže vidět hora Fudži. Obhlídly jsme pláž a rozhodly se první si projít Enoshimu a až potom se jít koupat.

IMG_20170803_124629

Enoshima je menší ostrov, ke kterému se lze dostat po mostě.IMG_20170803_130649

 

Po cestě je plno obchůdků se suvenýry, tak jsme se do nich ponořily, jelikož jsme neustále na lovu suvenýrů. Máme prakticky poslední možnost nějaké suvenýry nakoupit, takže si nenecháváme ujít žádnou příležitost.

IMG_20170803_131858

Cesta vedla vzhůru do kopce ke svatyni a rozhledně.

IMG_20170803_132622

Došly jsme až ke svatyni a vyhlídce, ale obě jsme se shodly, že koupání v moři je lákavější než procházení se po památkách, kterých jsme viděly spoustu, takže jsme se pomalu vracely zpět na pláž.

IMG_20170803_132733IMG_20170803_133015IMG_20170803_133049

Nebe je stále zakryté hustými mraky, ale i tak je horko. Ve vodě se moc nedá plavat, kvůli obrovským vlnám, které budily respekt. V jednu chvíli jsem měla vodu sotva po kotníky a za pár vteřin jsem se válela v písku s hlavou pod vodou, protože mě strhla víc než metrová vlna. Niky na mě něco volá a ukazuje na věci, myslela jsem si, že nám je někdo bere, i když mi to přišlo v Japonsku dost nepravděpodobné. Otočím se a vidím, že jsem se nepletla, jen jsem nečekala, že zlodějem bude krkavec, který odletěl s naším pytlíkem brambůrků. Taky nám stihl udělat pěkný nepořádek ve věcech a vylít plechovku s pitím.

Už je skoro šest hodin, a tak se balíme a jdeme domů, protože se večer sejdeme s pár přáteli a půjdeme společně na sushi do Machidy. Je to naše poslední setkání pohromadě, protože někteří už odjíždějí. Niky a já jedeme domů za tři dny, na jednu stranu se těšíme, ale na druhou stranu nám bude Japonsko chybět a teď ještě víc, když jsme objevily skvělou pláž v Enoshimě. Než odjedu, pojedu ještě naposledy do Tokia, ale o tom zase příště, tak se mějte hezky a ahoj!

Budíček zemětřesením

V Japonsku jsem už téměř čtyři měsíce, ale nemůžu říct, že bych zažila nějaké silné zemětřesení (prý jich pár bylo, ale pokaždé jsem je prospala). Vždy šlo jen o lehké chvění kdy jsem si říkala, jestli se mi to vlastně jen nezdá. Silnější otřes by totiž způsobil i  kamion projíždějící ulicí. To vše byla pravda až do pár posledních dní před mým odjezdem. Kdy jsem zažila čtyři silná zemětřesení hned v jednom týdnu, skoro jakoby mi to Japonsko chtělo vynahradit. První z nich bylo během hodiny Japonštiny. Zdálo se mi jako by se lavice mírně pohupovala, zvedla  jsem hlavu a zjistila, že i mé spolužačky si toho všimly, najednou se už nehoupala jen lavice, ale začala se houpat celá třída, dopředu a dozadu, skoro jako na lodi. Konstrukce budovy skřípěla a dveře i okna začaly lomcovat. Bylo to první zemětřesení pro nás všechny, takže jsme tázavě hleděly na učitelku, jestli  je to ta chvíle, na kterou jsme se připravovaly a máme sklouznout pod lavice. Učitelka s lehkým úsměvem na tváři vytáhla mobil a pomocí aplikace během chvilky zjistila, kde je epicentrum a o jakou sílu zemětřesení jde, prý je to slabé, takže jsme zůstaly sedět a za chvíli pokračovaly v hodině.

Druhé zemětřesení přišlo během psaní písemné zkoušky. Tentokrát jsme se pohybovali nahoru a dolů. Vždy jsem měla za to, že zemětřesení, je třes do všech směrů, takže jsem byla překvapená, když šlo spíše o pohupování ze strany na stranu. Prý existuje spousta druhů zemětřesení. Ale ani toto zemětřesení nebylo natolik silné, abychom se museli vrhat pod lavice. Do teď pro mě byly všechny zemětřesení spíše vzrušující zážitek, to se ale změnilo u třetího zemětřesení.

Bylo po jedné hodině ráno a já jsem šla spát. Po hodině mě vzbudí houpání postele, musela jsem spát tvrdě, protože jsem po probuzení byla úplně zmatená, nevěděla jsem, co se děje, byla tma a postel si se mnou dělala co chtěla. Poprvé jsem se při zemětřesení bála, protože jsem byla sama, nevěděla jsem, jak silné to zemětřesení je a jen jsem si přála, ať už to přestane. Celá budova vrzala, ale já jsem nebyla schopná vstát z postele, měla jsem strach, že bych se neudržela na nohách, a tak jsem se chytla postele a čekala až to přejde. Po pár minutách houpání ustalo a já jsem hned psala Niky, jestli je taky vzhůru, chvíli jsme si povídaly a pak šly zase spát.

Ráno jsem měla další budíček, kolem sedmé hodiny mě zase vzbudilo houpání, ale už nebylo tak silné a bylo světlo, takže mi to nevadilo až tak jako večer. Otevřela jsem notebook a hledala informace o nočním zemětřesení. V noci proběhlo zemětřesení o síle pěti stupňů s hloubkou pouze 7 kilometrů a s epicentrem nedaleko Tokia.

earthquake.jpg

Teď už můžu říct, že jsem zažila silné zemětřesení. Nedokážu si představit jaké to musí být zažít zemětřesení o větší síle. Budovy v Japonsku jsou na to sice stavěny a i při silných zemětřeseních se pouze pružně vlní, ale i tak to nejspíš není příjemný zážitek. No nic, já končím. Zítra jedu s Niky do Enoshimy, tak zase napíšu, ahoj!

 

 

 

Ghibili studio

Návštěvu muzea filmového studia Ghibili už jsem měla naplánovanou asi měsíc a půl. Je to velmi populární muzeum, a tak se vstupenky prodávají jednou za čas na internetu na dlouhou dobu do předu. Ghibili studio vytváří anime filmy už od roku 1985 a některé filmy jsou známé celosvětově. Během mého pobytu v Japonsku jsem se stihla shlédnout celou řadu nejznámějších filmů tohoto studia a návštěva muzea je takovou třešničkou na dortu.

IMG_20170730_170917.jpg

Uvnitř nebylo možné fotit, tak mám jen pár fotek zvenčí. Tento robot je z filmu Laputa – zámek v oblacích.

IMG_20170730_171126.jpg

Uvnitř muzea bylo možné vidět jak filmy vznikaly od prvních náčrtů na papíře až po hotová díla. Celé muzeum bylo vytvořené jako nějaký dům z anime. Bylo hezké vidět věci, které mi byly známé z filmů, ale ještě zajímavější byly nadšené reakce mých kamarádek, které filmy sledovaly v jejich dětství a doslova žily anime a japonskou kulturou. IMG_20170730_171639

Po cestě na vlakové nádraží jsme v ulici zahlédly nějaký festival. Moje kamarádka Rain z Filipín a já jsme se odpojily od zbytku skupiny a šly jsme se tam podívat. Během léta je v Japonsku spousta festivalů, stihla jsem jich hned několik navštívit a tohle se zdála být skvělá příležitost podívat se na poslední festival a dát si  poslední festivalové jídlo.

 

IMG_20170730_184846

Kapela hrála tradiční cinkající festivalovou hudbu a taneční skupiny ve stejnokrojích se střídaly v tanci. Chvíli jsme je sledovaly a pak jsme šly hledat něco k snědku. Hned jsem věděla jaké jídlo si chci dát naposledy, a tak jsme šly hledat Takoyaki (smažené kuličky s kousky chobotniček). Pořádně jsme se najedly a vydaly jsme se domů, každá jiným vlakem, protože Rain bydlí v centru Tokia a já na okraji.

Další výlet, na který se s Niky chystáme je do Enoshimy. Už delší dobu jsme se tam chtěly jet podívat, ovšem nikdy nebylo dost času. V Enoshimě je písečná pláž a moře, takže bereme plavky s sebou, ale více se dozvíte příště. Mějte se hezky a brzy zase napíši, ahoj!

Tokiský (nevydařený) ohňostroj

S Niky jsme se vydaly do Tokia na nákup suvenýrů, protože už za pár dní jedeme domů a odpoledne se máme v plánu sejít s našimi kamarády a jít společně sledovat ohňostroj. Původně jsme chtěli jít až večer, ale prý bychom pak nenašli místo, takže se sejdeme ve čtyři a budeme čekat do večera.

S Niky jsme zamířily na Ameyoko trh, kde jsme chtěli nakoupit suvenýry. Při příjezdu na nádraží se nám vše zdá být povědomé. No jasně, už jsme tady jednou byly. Během našeho prvního výletu do Tokia jsme se šly podívat na sakury a kolem trhu Ameyoko jsme prošly, aniž bychom o tom věděly.

IMG_20170729_145147.jpg

Po nákupech jsme přijely do Asakusy, kde jsme se měli všichni sejít. Počasí se najednou začalo kazit a začíná pršet. Nevadí, deštníky u sebe nosíme pořád, tak je otvíráme a čekáme na ostatní.

Všichni už přišli a tak jdeme hledat místo v parku. Opravdu je park už plný, lidi sedí na trávnících na svých piknikových plachtách a čekají na večerní ohňostroj. Déšť stále sílí, máme jen jednu plachtu, která není moc velká, tak Niky, Takuto a já jdeme sehnat ještě jednu a zrovna si nakoupit nějaké jídlo a pití. Déšť už bubnuje do deštníků vší silou. Tak jsme si kromě plachty koupili i pláštěnky.

IMG_20170729_171437.jpg

Máme dvě plachty, na suchou jsme si sedly a tu druhou jsme zavěsili na strom a máme tak provizorní střechu. Všechno je i tak mokré. Najednou se jedna z větví ohnula a všechna voda se vylila na nás. Tohle už se nedá vydržet a tak se zvedáme a opouštíme park. Ohňostroj začíná za 20 minut, tak jsme si stouply k řece a čekáme alespoň na začátek.

IMG_20170729_190437.jpg

Výhled není nic moc a déšť neustává, tak se přesouváme na Šibuju do nějakého baru. Šibuja v dešti vypadá jako obrázek z filmu.IMG_20170729_204858.jpg

Našli jsme Izakaya bar. Chci zkusit něco nového, protože to může být moje poslední šance a tak si objednávám sašimi (plátky syrového masa) z koňského masa. Pocit, že jím syrové koňské maso, byl mnohonásobně silnější než jeho samotná chuť.

IMG_20170729_212647.jpg

Už je čas jít na vlak, abychom se stihli dostat domů. Zítra mám v plánu jít do muzea Ghibili filmového studia, ale o tom napíši zase příště. Tak se mějte hezky, ahoj!

Posledních pár dní…

Po mém výletu do Kjóta jsem byla v jednom kole. Termíny závěrečných zkoušek, seminárních prací a prezentací se rychle blížily, takže jsem posledních pár dní v Japonsku trávila zahrabaná do učebnic. Příjemným zjištěním bylo, že poslední týden už škola nebude, takže jsem se s vidinou volného týdne odhodlala soustředit na dokončení studijních povinností.

Ani nevím jak, ale všechno uteklo tak rychle, že už mi zbývá jen posledních pár zkoušek a mám volno. Přípravě na Japonštinu jsem nevěnovala tolik času jako u předchozích dvou zkoušek, hlavně proto, že jsem ho víc neměla, ale i tak to podle mě nedopadlo špatně. Po čtyřech měsících nás čekala i ústní zkouška. Která opět probíhala ve stejné učebně jako když jsme poprvé přijeli a rozřazovali nás do tříd podle úrovní. V té době jsem neuměla téměř nic, takže celý pohovor byl v angličtině. Po čtyřech měsících jsem na stejném místě. Jediný rozdíl je v počtu hodin, které jsem Japonštině za celou dobu věnovala. Tentokrát celý rozhovor probíhá Japonsky a sama jsem překvapená, že rozumím všem otázkám a dokonce na ně nějakým krkolomným způsobem dokážu odpovídat. Mám radost, že jsem to všechno zvládla.

Po pár stresujících dnech je všechno za námi. Už na mě začíná doléhat ten nepříjemný pocit, který mám vždy když odjíždím z místa, kde jsem prožila část svého života a vím, že už se tam nikdy nemusím vrátit. Je neuvěřitelné, když pomyslím na to, jak daleko od svého domova v Česku existuje další místo, někde v dalekém Japonsku, které teď znám jako svoje boty, které mi přirostlo k srdci a které už nikdy nemusím znovu vidět.

Slavnostně jsme zakončili The Reconnaissance Japan Program na J. F. Oberlin University, dostali jsme diplom na památku a šli jsme na raut, který pro nás škola připravila.IMG_20170727_183823IMG_20170727_183928

Poslední den v Kjótu

Dnes se vracím zpět do Tokia, bude to náročný den, protože autobus mi odjíždí až o půl noci, takže musím celý den strávit venku a domů se dostanu až druhý den ráno. Nijak nespěchám, původně jsem chtěla jet do Nary, ale vzhledem k tomu, že nemám tolik času, rozhodla jsem se zůstat v Kjótu a v klidu si užít poslední den. Pomalu si sbalím věci a jdu poprvé za celý pobyt na snídani, kterou jsem jindy zvládala za pochodu. Počasí nevypadá zrovna nejvlídněji, ale deštník mám jako vždy po ruce. V Japonsku je deštník opravdu nezbytná pomůcka a není dne kdy byste někoho potkali jít bez deštníků nad hlavou, ať už prší, svítí slunce nebo je pod mrakem.

Odhlásila jsem se z hotelu a mám namířeno na hlavní nádraží, večer mi odtud odjíždí autobus, a tak si tam zamknu do skříňky batoh, abych ho nemusela celý den vláčet s sebou. Po dlouhém hledání jsem konečně našla volnou skříňku, teď už mě nic nedrží a můžu vyrazit. Z hlavního nádraží jsou nejjednodušší spoje k památkám, takže očekávám, že si budu muset vystát frontu, než se do autobusu dostanu. Z dálky ještě ani nevidím číslo zastávky, ale dle houfu postávajících  turistů odhaduji, že je to ta správná zastávka.

Za nedlouho přijíždí autobus a k mému překvapení se do něj dostávám i já a mnoho dalších lidí stojících za mnou. Občas se mi zdá, že japonské dopravní prostředky jsou nafukovací. Stojím namáčknutá u předních dveří, na první pohled je poznat, že autobus je plný cizinců, jelikož je mnohem hlučnější než obvykle, ale zdá se, že řidiče to nijak neznepokojuje. Oblečený v uniformě s bílými rukavičkami a mikrofonem u pusy si v klidu řídí autobus, jakoby se nechumelilo. A proč má řidič mikrofon? Vše co děla musí komentovat, tak aby cestující byli připraveni a nedocházelo k úrazům, takže během jízdy pořád slyšíte: dveře se zavírají, autobus se rozjíždí, autobus zatáčí, autobus zastavuje, dveře se otevírají,…

Vystupuji z autobusu a jdu do mírného kopce směrem k Otowa-san Kijomizu-dera. Jde o jednu z nejznámějších památek v Kjótu, která je i na seznamu UNESCO. Historie chrámu sahá až do roku 798, ale současné budovy byly postaveny v roce 1633. Jméno chrámu je odvozeno od vodopádu, který se nachází uvnitř komplexu – kijoi mizu, což doslova znamená čistá voda.

Areál před vstupem do komplexu.

IMG_20170709_105321

IMG_20170709_105355

Po vstupu do areálu se ocitnete v hlavní budově, která má rozlehlou terasu a je z ní výhled na celý areál a Kjóto. Z terasy sice pěkný výhled byl, ale na budovu už tak pěkný pohled nebyl, protože ji zvenčí zakrývaly plachty kvůli rekonstrukci.

Pohled z terasy na vodopád, kde lidé prováděli očistný rituál.P1120269.JPG

Vodopád z blízka. Stála se na něj dlouhá fronta.

P1120273.JPG

Cestičkou lesem se dalo dojít až k menší pagodě. Přihodilo se mi tam něco vtipného. Když jsem k pagodě přišla, byl tam mladý pár. Začali se mezi sebou bavit a hned mi došlo, že jsou to Češi. Chtěli se u pagody vyfotit, ale nějak se jim to nedařilo. Když už jsem byla na cestě k nim, s tím, že jim nabídnu pomoc. Najednou se mezi sebou začali hádat a štěkat po sobě jako starý italský pár, takže jsem je raději přešla a předstírala, že jsem jim nerozumím ani slovo.

Vracím se zpět na začátek areálu a přede mnou se rozprostírá výhled na hlavní budovu a Kjóto.

P1120284IMG_20170709_112644

Malé zákoutí u východu.

Na zpáteční cestě jsem narazila na úchvatný lesík s desítkami kamenných sošek.IMG_20170709_114853.jpg

Pomalu se vydávám na další místo a začíná pršet.IMG_20170709_115802

Jsem zpět v centru. Nedaleko od místa, kde jsem byla ubytovaná. Chci se podívat na trh, kam už jsem jednou šla, ale bylo pozdě, tak bylo skoro vše zavřené.

Most přes řeku, který už po několikáté během tří dní přecházím.P1120292.JPG

Nakoupila jsem suvenýry a jdu se podívat na hrad Nidžó.IMG_20170709_130052.jpg

Trochu jsem zabloudila a nemůžu najít cestu k metru a autobusové zastávky jsou jen v Japonštině. Našla jsem turistické informace, kde mi naštěstí vysvětlili správnou cestu.

Na hrad Nidžó se opravdu těším, za celý pobyt v Kjótu už mám totiž pocit, že jsem viděla dost chrámů a svatyní, takže jakákoliv změna je příjemná.

IMG_20170709_143132

Hrad Nidžó stojí ve městě Kjóto, Japonsko. Hrad je tvořen dvěma soustřednými kruhy opevnění, palácem Ninomaru, palácem Honmaru, různými obslužnými budovami a několika zahradami. Hrad je také zapsán v seznamu UNESCO. Uvnitř se nesmí fotit, tak mám fotky jen z venčí.

hdr

IMG_20170709_145808

P1120295

IMG_20170709_151905

IMG_20170709_152658

Kvůli mému dnešnímu bloudění nejspíš nestíhám navštívit Kjótský palác, který byl posledním místem na mém seznamu. Nemám už nic jiného v plánu, tak se tam zkusím podívat.

Bohužel jsem to nestihla, přišla jsem ve chvíli kdy už zavírali brány. Co se dá dělat, ne vždy všechno vyjde podle představ.

IMG_20170709_161533.jpg

Přestože jsem se nedostala dovnitř, budu mít jednu vzpomínku, která by se mi bez cesty sem nepřihodila. Když jsem procházela parkem, potkala jsem starší Japonku, nejspíš babičku s vnučkou, která byla velmi přátelská. Dali jsme se do řeči a přestože moje japonština byla opravdu jednoduchá, dokázaly jsme se domluvit a pochopit. Je až neuvěřitelné, kolik jsem se toho stihla za tři měsíce naučit bez jakékoliv předchozí znalosti japonštiny.

Zavřeno.IMG_20170709_162528.jpg

Začíná zase pršet, takže se vracím na hlavní nádraží. Je tam spousta obchodů a restaurací, nejlepší bude, když tam počkám na autobus. Na večeři jsem si zašla do stejné sushi restaurace, kde jsem byla včera s Ikumi. Teď sedím v podzemním obchodním centru, mají tady wifi, tak volám domů, aby se o mě nebáli, když cestuji sama. Z reproduktorů na chodbách hraje cinkající hudba jako za dob kdy v Japonsku vládli císaři. ale po chvíli je to pěkně otravné a tak se jdu projít.

Naposledy jsem se rozloučila s Kjótskou věží.

Autobus přijel na čas a já se vracím zpět do Tokia. Po cestě děláme pravidelné zastávky. Na jedné odpočívárně jsem si vyfotila sošku Tanuki. Už jsem ji viděla dříve, ale v Kjótu byla opravdu na každém kroku, některé měly až děsivé výrazy. Jak jsem se dozvěděla později, jde a japonskou mytologickou postavu z pohádek a bajek, kde vystupuje jako rozjařený dareba, mistr převleků a proměn, lehkovážný, zlomyslný, mazaný, ale někdy i mírně přihlouplý.

img_20170710_002327.jpg

Dorazila jsem do Jokohamy, odkud opět pojedu vlakem domů. Už je pondělí ráno a nádraží je plné lidí spěchajících do práce. Nasedám na vlak na první zastávce, takže mám místo k sezení, opírám se o batoh a usínám. Po chvilce mě probudí slečna, která taky usnula a opřela se o mě. Tohle je v japonských vlacích úplně normální. Běžně takhle vídám unavené lidi, jak podřimují na ramenech cizích lidí, nikdo to neřeší. Tak jsem zase usnula a vzbudila se až po hodině těsně před mou zastávkou.

Jsem zase zpátky doma. Všechno tady znám, jsem zpátky v realitě, po pár hodinách cesty jsem zase na tak známém místě, že se to všechno co jsem prožila zdá být jako sen, ze kterého jsem se právě probudila a těch pár dní, které jsem strávila v Kjótu jakoby se ani nestaly. Ale já na ně nikdy nezapomenu. Ne jen kvůli místům a zážitkům z Kjóta a Osaky, ale také kvůli tomu, že šlo o můj první výlet, na který jsem v Japonsku jela sama, právě proto se pro mě stal naprosto nezapomenutelným. ❤