Kawaguchiko

Měla jsem skvělý plán na předminulou neděli, rozhodla jsem se podívat k hoře Fuji a na pláně plné kvetoucích růžových kytiček. Promyslet cestu a rozvrhnout celý výlet nebylo vůbec jednoduché, protože téměř všechny informace byly v japonštině. Největší překážkou byla rezervace jízdenek na autobus. Všechny údaje byly japonsky, takže pro mě jen spousta nečitelných znaků. Asi po dvou hodinách překládání se mi podařilo vytvořit rezervaci pro mě a mou kamarádku Nil, která se ke mně rozhodla přidat. Z nadšení, že se mi podařilo vytvořit rezervaci, jsme se rozhodli za jízdenky hned zaplatit, přestože už bylo po půlnoci. V Japonsku si rezervaci vytvoříte na internetu, zajdete do jednoho z non stop obchůdků (něco jako naše večerka), pomocí rezervačního čísla si vytisknete účtenku a zaplatíte.

Myslela jsem si, že vytvořením rezervace jsem překonala nejsložitější část, ale to jsem se spletla. Prodavač naši rezervaci nemohl zpracovat, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí jinde a obešly jsme asi další tři obchody, ale nikde se nám nepodařilo jízdenky zaplatit. Jeden z prodavačů se nám lámanou angličtinou pokusil vysvětlit, abychom to zkusily druhý den, v tu chvíli už byly 2 hodiny ráno, takže se to zdálo jako rozumné řešení. Druhý den, jsme tedy lítaly a zkoušely všechny možné způsoby, dokonce jsme požádaly o pomoc japonské kamarády, ale ani ti si nevěděli rady a náš problém uzavřeli slovy “je to těžké”, čímž nám nejspíš nepřímo naznačovali, že už udělali vše co mohli a tím to končí. Nechtělo se mi věřit, že po tolika hodinách, které jsem věnovala plánování a přípravám na výlet nakonec nikam nejedu. Byla jsem neskutečně zklamaná a naštvaná, hlavně proto, že růžové kytičky u Fuji už odkvétaly a nebyla jsem si jistá jestli je ještě uvidím. Nezbývalo mi než se uklidnit a říct si しょうがない (shouganai). Japonskou frázi, kterou Japonci používají pro situace, se kterými se nedá dělat nic jiného, než je přijmout a smířit se s nimi. Neděli jsem tak namísto výletu strávila nad knížkami Japonštiny, protože se blížila první zkouška. Ve čtvrtek jsme měli prezentovat v Japonštině a v pátek jsme měli psát test z gramatiky a kanji. Na výlet jsem pořád chtěla jet, takže jsem měla týden na to, abych koupila jízdenky. Během týdne jsme přišly na jiný způsob rezervace jízdenek pomocí telefonního čísla, které nám půjčila kamarádka a jízdenky jsme si konečně koupily.

V pátek jsme  si po zkoušce z Japonštiny oddechly, že už je to za námi a začaly jsme se těšit na sobotní výlet. V sobotu jsme brzy ráno vyrazily, počasí bylo ještě krásnější než minulý týden a všechno nám hezky vycházelo. Vlaky ani autobusy nebyly kupodivu přeplněné, nikde žádné čekání ve frontách a tak jsme ušetřily spoustu času, díky čemuž jsme se podívaly na více míst. Domů jsme se vrátily pozdě večer, pořádně unavené, ale zároveň spokojené s tím, jak to všechno dopadlo. A vy se můžete podívat na fotky z výletu níže 🙂 .

Takhle vypadala naše jízdenka. Sice jsme pochopily v kolik nám autobus odjíždí, ale už bylo horší zjistit z jakého nástupiště. Naštěstí nám pomohla moc milá starší paní, která nás nasměrovala až skoro k nástupišti.

20170520_064507

Cesta autobusem ubíhala rychle a po více než hodině jízdy jsme se začali přibližovat k hoře Fuji.

Dorazily jsme do města Kawaguchiko odkud jsme nasedly na další autobus a pokračovaly k Shibazakura festivalu (místo na pozorování kytiček – Plamenky šídlovité)

20170520_150607

Po příjezdu na místo nás od autobusu ke vstupu začali navigovat zaměstnanci parku. Někdy si říkám, že jsou některé pracovní pozice úplně zbytečně a danou práci by stejně dobře odvedla cedulka se šipkou. K podobným typům pracovních míst, se chystám napsat příspěvek, protože je to tady celkem častý jev.

Na růžových kytičkách bylo vidět, že už odkvétají a některá místa byla prázdná, ale i tak to bylo moc krásné.

Fuji san, jak jí říkají Japonci (v překladu pan/paní Fuji). Asi jsem se zamilovala.

20170520_110957

Fuji san je symbolem Japonska. V parku se můžete vyfotit s miniaturou i originálem zároveň

20170520_102914

Jsem šťastná, že jsem měla příležitost se sem podívat, byl to nezapomenutelný zážitek a za tu námahu to stálo.

Po prohlídce parku jsme jely zpět do Kawaguchika. Zbývaly nám 2 hodiny do odjezdu vlaku, kterým jsme se chtěli dostat k Chureito pagodě (asi nejznámější záběry z Japonska se pořizují právě zde). Podívaly jsme se ke Kawaguchiko jezeru.

20170520_140206.jpg

Na vrcholek jednoho z kopců vedla stezka a nebo lanovka. My jsme zvolily stezku. Po cestě jsme došly k nádherné vyhlídce, kde na jedné straně bylo jezero a na protější straně hora Fuji. Výhled to byl ohromující, nejvíc mě fascinoval pohled na lesy, které pokrývaly horu v dolní části a směrem vzhůru řídly. V porovnání s horou byly stromy miniaturiní.IMG_20170520_142706.jpgTento výhled byl od předchozího vzdálený asi 10 metrů.20170520_143354.jpg

Postupovaly jsme vzhůru, ale ani po hodině jsme nebyly u cíle. Pokud jsme chtěli navštívit Chureito pagodu, nezbývalo nám nic jiného než se vrátit, protože bychom jinak nestihly vlak. První mě mrzelo, že jsme se nedostaly až na vrchol, ale nakonec jsem byla ráda za to, že jsme měly alespoň možnost být na tak nádherné vyhlídce.

Nasedly jsme na vlak a pokračovaly do Shimoyoshida. Vlak odjel s přesností na vteřinu, průvodčí sledoval hodinky bez mrknutí a v přesný čas se vlak rozjel. České dráhy by se mohly učit.

Mapu k Chureito pagodě jsme nepotřebovaly. Přestože jsem měla pocit, že jsme dorazily někam na venkov, značení pro turisty bylo vymyšleno perfektně. Z nádraží vedly dlaždice s fotkami pagody a potom cedulky se šipkami. Ještě že dlaždice po 500 metrech končily, protože Nil se každých 20 metrů zastavovala, aby si udělala fotku 😀

Poprvé jsem viděla rýžové pole. V této oblasti jich bylo spousta, stejně jako my máme na zahradě u domu brambory, tady mají všechny domy políčka s rýží.

P1110112.JPG

Po cestě k Chureito pagodě.

Chureito pagoda.

p1110138.jpg

Pravděpodobně jedno z nejznámějších míst pro fotografování v Japonsku. Byla jsem příjemně překvapená, že tam bylo jen pár lidí. Na vyhlídce jsou lavičky k sezení, tak jsme si na hodinku sedly a užívaly si výhled a pohodu.

20170520_163729

Autobus nám měl odjíždět za necelou hodinku, tak jsme se pomalu vydaly na zastávku. Občas nevím jak bych si poradila bez chytrého telefonu, protože někdy je oříšek přečíst i jméno zastávky. Zastávku jsme našly a bez problémů jsme se dostaly domů. Pořádně unavené, ale s úsměvem na tváři.

IMG_20170520_174523.jpg

Ještě jsem chtěla napsat příspěvek o nedělním výletu do Tokijské části Asakusa, ale už je pozdě, tak snad budu mít čas zítra. Mějte se krásně, ahoj! 🙂

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s