Ósaka

Z předešlého dne jsem byla totálně unavená, takže jsem šla brzo spát bez nějakého většího plánování výletu do Ósaky. Jen jsem si vyhledala cestu a zbytek jsem nechala na ráno.

Je ráno kolem osmé hodiny a vlak mi jede po deváté, na snídani nemám čas, takže si jen vyhledám pár článků o Ósace a dělám si kopii, abych si je mohla přečíst po cestě ve vlaku. Mám jen zhruba vytvořený plán, jelikož jsem celou dobu do posledního detailu plánovala cestování v Kjótu a Ósaku jsem tak nějak odsunula na druhou kolej, jelikož jsem měla za to, že výběr míst bude mnohem jednoduší než je tomu u Kjóta. Nebyl to zrovna zodpovědný přístup, ale ve výsledku jsem nevynechala nic co by mě nějak mrzelo, takže mi to tentokrát vyšlo.

Vlak je jako obvykle narvaný k prasknutí, takže o místě k sezení si můžu nechat jen zdát, ještěže cesta z Kjóta do Ósaky trvá jen necelou hodinku.

Jsem v Ósace, jako první jsem chtěla jít na Umeda Sky Building, která je nedaleko vlakového nádraží, ale počasí mi moc nepřeje, mrholí a je zataženo, takže bych neměla žádný výhled. Půjdu jinam a budu doufat, že při cestě zpátky bude počasí lepší. Teď mám namířeno k Ósackému hradu. Zdá se, že není daleko, takže jdu opět pěšky. Přecházím most a v dálce už vidím, jak se hrad tyčí nad korunami stromů.

Zdá se, že jsem k hradu přišla zezadu, takže ho musím celý obejít.

P1120063

Okolo hradu je vodní příkop, po kterém plují loďky s turisty.

P1120077

Jdu se podívat i dovnitř. Bohužel na většině míst není dovoleno fotit, takže Vám toho z interiéru moc neukážu. Jde v podstatě o muzeum, které má několik pater, každé jinak tematicky zaměřené.

Alespoň fotka samurajské výstroje a zlaté ozdoby, které zdobí vnějšek hradu.

Výhled z nejvyššího patra hradu. Jak je vidět, počasí je pro nějaký krásný výhled nic moc.

Snažím se asi dvacet minut udělat si jednu normální fotku s hradem, ale vůbec se mi nedaří. Slunce mi svítí do obličeje, lidi mi lezou do záběru, fouká vítr, málo jsem zvedla foťák, moc jsem zvedla foťák atd. atd…Normální fotku nemám a je mi to jedno, už chci jít dál.

Neztrácela jsem focením více času a raději jsem pokračovala dál. Cestu jsem si razila směrem k Šitennódži chrámu, který byl postavený v roce 593 a je považován za kolébku japonského buddhismu. Je však nutno dodat, že se jedná pouze o přesnou kopii, jelikož originální stavba lehla popelem.

P1120110

Celý areál se zdá být malý, ale zaujala mě budova vzadu, do které byl otevřený vchod. Jdu se podívat, co je uvnitř. Před vstupem mě upozornila cedulka, že je zakázáno fotit. Vcházím do šeré místnosti, ze které se line vůně aromatických lamp a tyčinek, hraje velmi uklidňující buddhistická hudba, která mě okamžitě vtáhla do atmosféry chrámu. Najednou se ocitám před nejméně čtyřmetrovou zlatou sochou Buddhy. Pocit, který mi toto místo navodilo je nepopsatelný, z ruchu města jsem se během chvilky ocitla na místě, kde se jakoby zastavil čas, veškerý stres šel stranou, na nic jsem nemyslela a jen jsem byla ponořená do okolní atmosféry. Takhle na mě ještě nikdy žádné místo nepůsobilo, škoda, že jsem nemohla udělat alespoň fotku, abych si uchovala přesnější vzpomínku.

Vyjdu ven a praští mě nehorázné dusno a žár poledních paprsků. Pokračuji dál na své cestě. Za chrámem je rybníček s želvami, z kamenného přítoku do něj teče voda, která lákavě bublá. V tom horku bych se k těm želvičkám nejraději přidala. Vypadá to, že si tu koupel náramně užívají a jedna vedle druhé se tlačí k trysce s vodou.

IMG_20170707_125432

P1120112

Po návštěvě chrámu se vracím směrem zpět k centru Ósaky. Po cestě procházím čtvrtí Šinsekai, která byla v roce 1912 vybudovaná jako centrum moderní zábavy v Japonsku. V brkých odpoledních hodinách se zdá být poněkud prázdná a působící dojmem, že léta své slávy už má dávno za sebou. Vůbec se nezastavuji a pokračuji dál k metru, abych se dostala do Dotonbori.

Dotonbori je dnešním centrem zábavy v Ósace.

Dala jsem si Okonomijaky, už jsem o tomto jídle dříve psala, ale Ósaka je domovem této pochoutky.
IMG_20170707_140911.jpg

 

Přes nákupní ulici jsem si to namířila rovnou k nádraží.

IMG_20170707_150708

Už je pozdní odpoledne, já jsem unavená, ale než odjedu zpět do Kjóta, chci se ještě podívat na Umeda Sky Building. Počasí se umoudřilo a tak bych mohla mít i dobrý výhled. Již z dálky vypadá Umeda Sky Building impozantně a tyčí se do výšky nad všechny ostatní budovy.

Nahoru jsem vyjela výtahem, ale do nejvyššího patra se dále musí po eskalátoru, které propojují dvě věže ve výšce 173 metrů.IMG_20170707_161506

Po celém dni v Ósace jsem dokonce poznávala místa, která jsem navštívila.

P1120162

Asi po půl hodině přišel mrak a celý výhled zakryl, takže jsem to brala jako znamení, že je čas se s Ósakou rozloučit a zamířit zpět do Kjóta.

P1120150

Byl to báječný den, který jsem si užila i přes mé chabé naplánování. Je čas jet zpět na ubytování a pořádně si odpočinout, protože zítra mě čeká další skvělý den. Po třech letech se znovu uvidím s mou Japonskou kamarádkou Ikumi, se kterou jsem se seznámila na Erasmus pobytu v Turecku. Nabídla mi, že bychom si mohli jít vyzkoušet jukatu (chápejte jako letní verzi kimona). Strašně moc se těším, chtěla jsem si ji alespoň jednou zkusit než odjedu domů a teď mám příležitost a ještě navíc v Kjótu!! To je úplný sen. Ale teď už jdu na vlak, takže se mějte hezky a já Vám (snad) brzy napíši o mém dni s Ikumi. Ahoj!

Advertisements

Cesta do Kjóta – den první

Je 11 hodin večer, sedím na terase jednoho z mrakodrapů v Jokohamě a čekám na autobus. Není to zrovna obvyklé místo na čekání autobusu, ale jak jsem před chvílí zjistila, autobusy odjíždějí z přízemí a na správnou zastávku nás zavede pracovník informací těsně před příjezdem autobusu.

Zase jsem jednou podcenila propracovanost japonského systému. Měla jsem obavy zdali autobusovou zastávku najdu. Na informacích mi lámanou Angličtinou vysvětlili, že se nemám bát, protože mi někdo v den odjezdu poradí. Stejně jsem z toho byla nervózní a raději jsem do Jokohamy, odkud mi autobus odjíždí, přijela asi o hodinu dříve. Na místě už pobíhají desítky pracovníků informací ve žlutých vestách, kteří navádějí cestující k autobusům. Mně autobus odjíždí za necelou hodinku, tak si tu jen tak sedím a čekám.

Zbývá 15 minut do odjezdu a tak se jdu pomalu nahlásit do seznamu cestujících ke stolečku, který před pár minutami rozložili zaměstnanci ve žlutých vestách. Už jsme se sešli na místě všichni cestující, takže se přesouváme k autobusu.

Mám před sebou zhruba 8 hodin cesty. Do Kjóta bych měla dorazit v ranních hodinách. Jsem tak natěšená, že se mi ani nechce spát, mám v plánu se aspoň hodinku dívat z okna na cestu a přemýšlet nad tím jak se tento výlet vyvine. Je to vůbec poprvé, kdy se na takovýto výlet vydávám sama a jsem neskutečně nadšená, protože vím, že budu dělat jen to co chci já a nemusím brát ohled na nikoho jiného.

Jsme na cestě teprve deset minut a řidiči zakrývají okna černými závěsy a dokonce zadělávají i přední část autobusu, takže se ocitám v naprosté tmě. Jediné co můžu dělat je snažit se usnout.

Děláme pravidelné zastávky na toalety a nemohla jsem si nevšimnout cedulek s návodem na použití. No, ještě že tam byly, jinak bych asi nevěděla jak se na záchodě správně sedí 😀

IMG_20170706_032539.jpg

Moc jsem toho nenaspala a podle hodin bych každou chvíli měla dorazit do Kjóta. Závěsy jsou roztažené, počasí vypadá skvěle, ale jsem celá oteklá a přesezená a nejraději bych se viděla v posteli.

Jsem na místě. Beru si batoh a vyrážím směrem k budově hlavního nádraží. Mám v plánu zamknout si batoh do skříňky, protože ubytovat se můžu až od dvou hodin, a jet se podívat do Arašijamy na bambusový háj a opice. Konečně jsem našla volnou skříňku, a vyrážím hledat vlak do Arašijamy.

Nádraží je obrovské s několika východy a nejrůznějšími linkami. Trvalo mi nejméně půl hodiny než jsem našla správný vlak, možná proto, že jsem nevěděla, že hledám metro, které se ukrývalo před hlavním vstupem na nádraží. Metrem jsem jela pár zastávek a přesedla jsem na lokální vlak.

Je kolem osmé ráno a vlak je téměř prázdný, jelikož většina lidí už je touto dobou v práci. Interiér vlaku vypadá úplně jako vyjmutý z anime pohádky.

Jsem tady teprve pár minut, ale jsem ráda, že jsem jako první vyrazila právě sem. Je to úplně jiný svět oproti rušnému Tokiu. Celá oblast je pokrytá lesy, rodinnými domy, zahrádkami a rýžovými poli.

Nejprve vyrážím k řece, přecházím menší můstek a otevírá se přede mnou krásný výhled na lesy, řeku a Togetsukyō most. Navíc je celkem brzy, takže jsem předstihla davy turistů a mám pocit, že celá Arašijama je jen pro mě a pár místních.

IMG_20170706_084408

P1110779

P1110777

P1110782

Zatím most přes řeku nepřecházím a pokračuji směrem k opičímu parku.

P1110786

Park se otevírá v 9 hodin. Mám ještě deset minut, tak si dávám svačinku. Mezitím přišlo asi jen pět lidí. Park se otevírá, kupuji si lístek a vydávám se vzhůru. Netušila jsem, že k místu, kde se opice scházejí se jde nejméně půl hodiny stále do kopce. Je neskutečné dusno a cesta se zdá nekonečná.

Jakoby tušili, že cesta vzhůru není žádná procházka růžovým sadem, tak alespoň do poloviny cesty umístili malé osvěžení. Větrák s vodou.

P1110818

Varovná cedule. “Prosíme, neukazujte a ani nejezte jídlo venku”.

P1110788

Konečně jsem nahoře. Pode mnou se rozprostírá celé Kjóto a všude kolem pobíhají opice. Nežijí v žádných ohradách, protože jsou naučené, že v parku mají dostatek jídla a tak každé ráno přicházejí naplnit své žaludky. Park se zavírá v odpoledních hodinách, jednoduše proto, že opice se najedly a rozutečou se zpět do lesa.

IMG_20170706_093405

Koupila jsem si pytlíček s jablky a opice jsem šla krmit. Během krmení musí jít lidi dovnitř klece, aby je chtivé opice nemohly napadnout.

giphy-downsized-large.gif

Jen co jsem se přiblížila k oknu, hned přiběhla jedna velká opice a protáhla ruku skrze mříž, tak abych jí mohla dát kousek jablka. Ještě ho ani nedojedla a už natahovala ruku pro další kousek. Takhle to chvíli pokračovalo, až mi v pytlíčku nezbylo vůbec nic. Tak jsem si šla koupit buráky a tentokrát jsem spravedlivě přerozdělovala i mezi ostatní opice.

IMG_20170706_092549IMG_20170706_092500

Blíží se 10. hodina a park se pomalu začíná plnit dalšími turisty. Mojí další zastávkou je bambusový háj na druhé straně řeky. Opouštím park a vydávám se proti proudu turistů, kteří do parku přicházejí. Ještě že jsem sem přišla brzy, protože jinak bych se teď nejspíš musela mačkat mezi dalšími lidmi, kteří chtějí nakrmit opice.

Začíná být pěkné vedro. Nebe, které bylo ještě před chvílí pod hustými mraky se proměnilo v azuro a já pokračuji vstříc bambusovému hájí s deštníkem nad hlavou jako správná Japonka. Každou chvílí bych měla dorazit k odbočce kde bambusový háj začíná, jde to poznat i díky houstnoucímu davu turistů.

Jsem na místě. Všude je plno lidí, tak se snažím jít dál v naději, že se dav lidí v hájku rozplyne. Každý se snaží vyfotit se s bambusovým pozadím bez dalších lidí v záběru, vytvořit perfektní fotku na facebookové a instagramové profily. Podle mě přesně kvůli takovým záběrům vnikají mylné představy o spoustě míst. Lidé sem přijíždějí s očekáváním klidné osamocené procházky bambusovým hájem, ale po příjezdu zůstávají obklopeni houfem turistů. Neříkám, že je špatně udělat si hezkou fotku, ale lidé by podle mého názoru měli být více upřímní a ukazovat i realitu a nevyužívat toho, že spousta lidí nemá možnost se na tato místa podívat, takže věří vytvořenému obrazu.

Takto je většinou háj prezentován. (fotka z internetu)

1066-1024x697_0

A takto vypadá každodenní realita.

P1110840

Rozhodla jsem se jít se raději podívat na nějaký malý opuštěný chrám, pryč od všech turistů, vždyť na tento den jsem se těšila s tím, že uniknu před každodenním ruchem Japonska. Nakonec jsem si udělala jednu fotku a háj jsem opustila.

P1110835Bylo zřejmé, že do této části Arašijamy  turisti  míří jen za bambusovým hájem, protože po chvíli chůze jsem byla z davu turistů pryč a ocitla jsem se na odlehlé asfaltové cestě. Mám téměř celý den před sebou a tak si pozvolným krokem razím cestu k turisty opomíjeným chrámům. Po levé straně je menší rybník, do kterého bych nejraději v tom vedru skočila, po pravé straně jsou chatky se zahrádkami.

IMG_20170706_105400

Asi po hodině bloudění mezi chatkami jsem dorazila k cestě vedoucí do lesíka kde je ukrytý malý chrám.

IMG_20170706_111725.jpg

Nikde ani živáčka, slyším jen zpěv ptáků a cikády. Je příjemné být ve stínu stromů, ale i tak je obrovské dusno a vedro.

Chrám je skutečně malinký, ale zasazený v naprosto kouzelném prostředí pokrytém hustým mechem.

V Kjótu je okolo dvou tisíc chrámu, každý tak má možnost najít si jeden chrám sám pro sebe a vychutnat si tak magickou atmosféru.

Je kolem 12. hodiny a já se přesouvám k dalšímu cíli, který jsem si ještě před výletem vyznačila na mapě. Důležité je soustředit se na místa, která chci opravdu vidět a mám je v plánu, jelikož lákadel je po cestě spousta a je časově nemožné zastavovat se u všeho zajímavého. I tak mě po cestě zaujal jeden chrám, tak jsem si řekla, že se jen nakouknu přes práh. Nakonec jsem neodolala a prolezla jsem areál celý. Později jsem dohledala, že se jednalo o Seiryo-ji  buddhistický chrám.

Pokračuji ve své cestě dále mezi rodinnými domky, políčky a chrámy.

Zastavuji se až u mého dalšího cíle, Daikakuji chrámu.

IMG_20170706_122911V Japonsku jsou okolo spousty chrámu dřevěné ochozy, kde se chodí bez bot, můžete tak nahlédnout nejen do chrámu, ale také okolo něj a i do zahrad v okruhu vytvořeném z ochozů.

K chrámu patří i rybník Osawa se zahradou.

Už je poledne a já chci vidět ještě další tři místa. Nejraději bych jela autobusem, protože už jsem toho dost nachodila. Jdu se poohlédnout po autobusové zastávce. Jednu jsem našla, ale nic nejede mým směrem a tak se opět vydávám po svých. Už jdu asi tři čtvrtě hodiny, ale nejsem ani v polovině cesty. Přede mnou je křižovatka a za ní autobusová zastávka. Informační cedule je celá v japonštině, takže mi moc nepomohla. Jenže pěšky už se mi opravdu nechce, za prvé jsem unavená a za druhé nemám moc času, protože většina památek v Kjótu zavírá okolo 4. nebo 5. hodiny. Jsem rozhodnutá, zkusím štěstí a nasednu do prvního autobusu, co přijede, protože cesta směřuje tam kam potřebuji a vypadá to, že by autobus nemusel odbočovat a při nejhorším dojedu na nádraží, což je poslední zastávka a taky jediná kandži (japonský znak), kterou jsem dokázala přeložit. Jede nějaký autobus, tak do něj nasedám, kupodivu hlásí zastávky i v angličtině a zjišťuji, že zastavuje před chrámovým komplexem kam mám namířeno, paráda.

Ninnadži chrámový komplex, vystupuji. Kupodivu zjišťuji, že už začínám mít všech těch chrámů dost. Nemožné se stalo skutečným a já poprvé od doby co jsem v Japonsku cítím, že už jsem chrámů viděla dost, proto si komplex rychle projdu, udělám pár fotek a pokračuji na své cestě dál.

Foto s buddhistickou pagodou. Jen tak mimochodem, poprvé používám selfie tyč na fotky 😀 půjčila mi ji kamarádka, abych si mohla udělat nějakou fotku, když cestuji sama. Nikdy jsem nebyla jejich milovníkem, ale musím říct, že se mi občas báječně hodila.

P1110954

Pokračuji k předposlední zastávce dneška, kterou je Rjóandži chrám zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO. Chrám je především proslulý pro svou suchou (kamennou) zahradu. Zahrada je vytvořená z uhrabaného štěrku a z patnácti kamenů, které není možné z žádného místa vidět všechny najednou.

P1110976

P1110983P1110988

I na tuto zahradu se lidé mohli dívat ze dřevěného ochozu, po kterém se chodí bez bot. Unavená po celém dni jsem si ve stínu sedla na okraj a s holýma nohama pozorovala okolí.

Nemůžu sedět dlouho, za necelou hodinu zavírají Kinkakudži kam mám dnes taky namířeno. Je to poslední místo v této oblasti, které chci vidět a pokud bych to dnes nestihla, musela bych do této oblasti jet znovu jen kvůli jediné památce. Takže se zvedám a razím si cestu k východu.

Nejznámější částí chrámového komplexu Kinkakudži je Zlatý pavilon (Kinkaku). Je to jedna z ikon Kjóta a moc jsem se sem těšila. Naštěstí jsem na místě pět  minut před tím než přestávají pouštět turisty dovnitř. Myslím, že načasování je perfektní, většina turistů už chrám opouští, takže není ani tak přeplněný, navíc zapadající Slunce vytváří nádherné odlesky na zlaté budově.

P1120007P1120012P1120036

Dnešek byl pro mě velmi náročný. Téměř celý den jsem chodila pěšky a navštívila jsem tolik míst, že by z toho mohly být výlety na několik víkendů, ale jsem ráda, že jsem viděla úplně všechno, co jsem si naplánovala, ani jsem v to ráno nevěřila. Teď si jdu pomalým krokem najít cestu na nádraží, kde na mě celý den čekal můj batoh, a potom pojedu metrem k mému hostelu trošku si odpočinout. Zítra mě čeká další velký den, protože jedu do Ósaky. Snad se trochu vyspím, protože jsem si ubytování sehnala v kapsulovém hostelu. Fotku přiložím v příštím článku, díky, že jste vydrželi číst až sem, mějte se hezky a ahoj!

 

 

Matcha tiramisu

Na konci hodiny Japonštiny nás Japonky, které k nám do hodin chodily na konverzace, pozvaly do Kamakury na Matcha tiramisu, nebo-li tiramisu ze zeleného čaje. Prý je to teď hodně populární a všichni jezdí do Kamakury na tento zelený zákusek. O tom, že nepřeháněly jsem se na vlastní oči přesvědčila. Před čajovnou byla fronta, netrpělivě čekajících lidí, kteří přišli s jediným cílem, a to ochutnat Matcha tiramisu. Na stůl jsme nakonec v horku  před čajovnou stály téměř hodinu.

Vstup do čajovny byl zakrytý tak, aby hladoví zákazníci nehleděli dovnitř.

IMG_20170702_132633

Všichni tito lidé byli před námi, a tak jsme si musely počkat.IMG_20170702_124442

Před čajovnou jsme si mohly vybrat co si dáme díky plastovým replikám jídel. My už jsme, ale dávno věděly co si dáme. Umělé repliky jídel před restauracemi jsou v Japonsku velmi běžné, alespoň to usnadňuje výběr cizincům, kteří si neumí přečíst menu v Japonštině.

IMG_20170702_131952

Při čekání jsme pozorovaly přípravu Matcha tiramisu přes sklo.

IMG_20170702_125834

Taky jsem se naučila kanji pro zelený čaj (matcha), což pro mě bylo hodně užitečné, jelikož zelený čaj miluji. Kanji pro matchu vypadá takto.

IMG_20170702_125746.jpg

Konečně jsme se dočkaly a dostaly jsme se ke stolu.

IMG_20170702_133109

Po chvíli k nám vyrazila servírka, která se ovšem při pohledu na mě zarazila a raději stůl obešla k mým Japonským kamarádkám, nejspíš z obavy, že by se se mnou nedomluvila Japonsky. Objednaly jsme si Matcha tiramisu, které za nedlouho dorazilo společně s ledovým čajem.

Tiramisu bylo skvělé, ale stačilo mi ho ochutnat jen jednou hned ze dvou důvodů. Jednak kvůli dlouhému čekání a jednak kvůli ceně.

Následovala krátká procházka centrem Kamakury, kde právě probíhal jeden z Japonských festivalů, takže všechny ulice byly vyzdobené barevnými girlandami a květinami.

Kamakuře se přezdívá malé Kjóto díky nespočtu chrámů, svatyní a krásné přírodě. Za pár dní jsem se jela podívat do opravdového Kjóta, ale o tom se dozvíte v následujícím článku.

IMG_20170702_153332

Po procházce jsme se vydaly na cestu domů a já jsem po cestě vystoupila v Jokohamě, abych se šla podívat odkud mi má za pár dní jet autobus do Kjóta. Nechtěla jsem riskovat, že v Jokohamě zabloudím, zastávku nenajdu a autobus mi ujede, ale taky jsem tam nechtěla být příliš brzy, takže jsem využila příležitosti a šla jsem se v Jokohamě na zastávku podívat, ale o všem napíší příště. Tak se mějte hezky a ahoj!

Rybí trh v Tsukiji a nezapomenutelný západ slunce v Odaibě

Tsukiji trh je nejznámější rybí trh v Tokiu a jeden z největších rybích trhů na světě. Mezi turisty je proslavený především aukcí tuňáků, které mohou mít až 300 kg. Kdo se chce, ale na aukci tuňáků podívat, musí si pořádně přivstat. Aukce začíná už kolem 3. hodiny ráno. Navíc se kolem půl noci zastavuje veřejná doprava, takže jediná možnost, jak být na místě ve 3 hodiny ráno byla zůstat už od půlnoci na trhu nebo si někde zaplatit hotel. Ani jedna možnost se nám nelíbila, proto jsme se na trh vydali až ráno i přes mizivou naději, že nějaké tuňáky uvidíme.

IMG_20170701_130108

Na trh jsme dorazili kolem deváté ráno. Počasí nám moc nepřálo, občas mrholilo nebo i pršelo, všude bylo plno lidí, uličky byli úzké a z každé strany se linula vůně čerstvých ryb. Na trhu se prodávaly nejen ryby, ale i spousta dalšího jídla. Trh byl také plný rybích restaurací a sushi barů, které byly zásobovány těmi nejčerstvějšími ingrediencemi.

IMG_20170701_102809

V dešti celý trh působil pochmurně, ale i tak byl plný lidí už od brzkého rána.

IMG_20170701_102826.jpg

Ryby, chobotnice, krabi, mušle, mořská tráva…prostě vše na co si člověk jen vzpomene.

Japonka prodávající mořské řasy, které jsou velmi populární při přípravě japonských jídel. Moje nejoblíbenější je Onigiri s mořskou řasou a sezamovými semínky.  Je to v podstatě jen rýžová koule s náplní uvnitř zabalená do listu z mořských řas. Najdete ji úplně ve všech obchodech, takže je to skvělá svačina kdykoliv a kdekoliv.

IMG_20170701_103739.jpg

V pravé části fotografie je vidět hala kde probíhají aukce tuňáků.

IMG_20170701_105819

Vidět tuňáky už jsme nestihli, bylo zřejmé, že rybáři už vše balí a uklízí. Jediný pozůstatek, který jsme zahlédli, byla tato obří tuňáková hlava.IMG_20170701_104051

Měla jsem chuť zkusit něco obvyklého jen pro rybí trh, a tak jsem ochutnala chobotnici vařenou v mořské vodě.

IMG_20170701_113340

 

Další fotky z trhu…

Na trhu s námi byl i Japonský kamarád Takuto, který nám o všem povykládal a vzal nás do nejznámějšího řetězce sushi restaurací v Japonsku.

Restaurace byla přeplněná, takže jako obvykle jsme museli čekat asi půl hodiny na stůl. Kuchaři pracují uprostřed restaurace a sushi se posouvá po páse až k zákazníkům.IMG_20170701_124757

Poprvé jsem viděla jak vypadá wasabi.

IMG_20170701_120245

Hned vedle wasabi měli a mini rajčátka, která vypadala spíš jako náš rybíz.IMG_20170701_120314.jpg

Přestalo pršet a my jsme měli celé odpoledne před sebou. Tsukiji trh není daleko od umělého ostrova Odaiba v Tokiu, takže jsme tam vyrazili. Prý jsou tam neskutečně nádherné západy Slunce a po setmění výhled z pláže na osvětlené Tokio. Chtěla jsem se tam alespoň jednou podívat, a teď byla skvělá příležitost.

Po cestě je velká budova jedné televizní stanice. Šli jsme taky do nákupního centra, které bylo postavené ve stylu italských ulic.

V obchodním centru měli robota, který byl až strašidelně podobný nějaké Japonce, dokonce mluvil, mrkal a měnil výrazy v obličeji.

IMG_20170701_170622

Nakoupili jsme pár piv a šli jsme k pláži čekat na západ Slunce.IMG_20170701_165709

Za chvíli začalo zapadat Slunce a naskytl se nám opravdu krásný pohled.

IMG_20170701_184400IMG_20170701_185940IMG_20170701_192039IMG_20170701_193032

Seděli jsme na pláži až do noci, vůbec se mi nechtělo odejít, protože ten výhled byl neskutečně krásný, chtěla jsem si ho užívat co nejdéle. Ale pokud jsem chtěla stihnout poslední vlak, musela jsem odejít. Už i tak bylo dost pozdě, protože druhý den jsem měla jít s kamarádkami  do Kamakury na Matcha tiramisu (tiramisu ze zeleného čaje).

 

 

Gyoen zahrada a šílená móda v Harajuku

Čas neskutečně rychle ubíhá a už mám pouze 5 týdnů do odjezdu. Stále mám dlouhý seznam aktivit a taky míst, které chci navštívit. Zatím to vypadá, že stihnu vše co jsem chtěla, ale jsem pořád v jednom kole, protože nemám žádný volný čas.

Po Jižní Korei jsme měly volný víkend tak jsme jely do Tokia, abychom mohly odškrtnout pár míst z mého seznamu. V plánu jsme měly Gyoen národní zahradu, Harajuku ulici a umělý ostrov Odaibu. První jsme zamířily do Gyoen národní zahrady. Z nádraží Šindžuku je vzdálená asi jen 10 minut chůze.

Říká se, že kdo se neztratil na Šindžuku jako by ani nebyl v Tokiu, takže to jsme si ten den taky odškrtly. Nádraží má nespočet linek, pater a východů, my jsme se snažily dostat na druhou stranu nádraží, ale pokaždé jsme se ztratily v nádražním bludišti a cestu jsme našly asi až po hodině bloudění, perlička na konec je, že jsme byly na správné cestě hned na začátku.

Park má tři zahrady – japonskou, anglickou a francouzskou. Nejhezčí byla ta Japonská. Buď další dvě zahrady odflákly a nebo jsem zvyklá na lepší zahrady z Evropy, protože nebyly nijak výjimečné, ale my jsme tam stejně přišly hlavně kvůli té Japonské, a ta stála za to.

Z parku je krásný výhled na Docomo věž.

Japonská zahrada.

Altánek v japonské zahradě.

IMG_20170624_142748

V parku je dovoleno dělat pikniky. Je to skvělé místo, protože není vůbec přeplněné jako jiné parky. Nejspíš je to tím, že za vstup se platí menší poplatek.

IMG_20170624_142527

Pokračovaly jsme na Harajuku ulici. Ta je proslavená módou, v obchodech prodávají neskutečné kousky. V ulicích se promenádují vyznavači této módy, takže o podívanou je zaručeně postaráno.

I takhle může vypadat Harajuku móda. (fotka z internetu)

TK-2010-05-09-010-001-Harajuku

Podařilo se mi vyfotit jen dvě fotky.

Harajuku ulice.

IMG_20170624_154434

Nakoukly jsme i do obchodů s Harajuku módou, nejvíce nás zaujaly boty na “menším” klínku.

Hned po módě nás nejvíce zaujaly plněné palačinky, nešlo odolat.

IMG_20170624_170118

Vchod nákupního centra ze zrcadel.

IMG_20170624_173625

Ve zverimexech prodávají štěňátka nebo koťátka, vždycky je mi jich strašně líto, nejhorší je, že spousta zverimexů neprodané zvířata utratí 😦 Spousta lidí se proti tomuto zacházení se zvířaty bouří, tak snad se jim podaří něco změnit.

Do Odaiby už jsme nestíhaly dojet, tak jsme ji odložily na příště, místo toho jsme jely na Šibuju, protože jsem ještě neměla fotku s Hačikem.

Hačiko byl věrný pejsek, který každý den čekal před nádražím na svého pána, až se vrátí z práce. Jeden den se už páníček nevrátil, protože zemřel. Hačiko však vytrvale čekal před nádražím celkem 10 let až do své smrti. Příběh o Hačikovi v Japonsku vypráví dětem už od malička, aby je naučily loajalitě a vytrvalosti. O Hačikovi byl natočen i film a na Šibuji má svou sochu.

Nejznámější křižovatka v Tokiu.

IMG_20170624_232157

Večer jsme strávily v Izakayi (japonský bar)

IMG_20170624_211023

Domů jsme se vracely jedním z posledních vlaků. To se začínají dít zajímavé věci a výrazně se mění podoba japonské společnosti. Upnutí a přes den slušní Japonci se mění k nepoznání. Není výjimkou, že některé potkáte po těžkém nočním hýření spící ještě v prvním raním vlaku, na lavičce v parku nebo někde v křoví. Nikdo je za to nesoudí, často chodí téměř povinně se svými kolegy a nadřízenými pít, odmítnout šéfa se nehodí. V Japonsku nemusí mít strach, že by je někdo přepadl nebo okradl, to se tady děje úplně minimálně.

Společensky unavený Japonec se celou cestu kroutil jako žížala 😀

To je dnes opět vše, snad budu mít brzy čas, abych dopsala další dva příspěvky, které mám rozepsané. Budou o rybím trhu Tsukiji, Odaibě a tiramisu se zeleným čajem v Kamakuře. Mějte se krásně a já se brzy ozvu, ahoj!

Jižní Korea – Soul

Přestože nemáme moc volného času, shodly jsme se, že by byla škoda nechat si ujít příležitost vidět Jižní Koreu. Nakonec stejně budu vzpomínat spíše na zážitky a cestování, než na to, že jsem poctivě chodila na všechny hodiny ve škole.

Někteří Japonští kamarádi mi říkali, že Soul není tak velké město jako Tokio a vše co mají v Soulu, najdete i v Tokiu. Tyto řeči mě od cesty do Korei vůbec neodradily, možná spíš naopak jsem se tam chtěla podívat ještě víc a udělat si svůj vlastní názor. Občas totiž narazím na Japonce, kteří nemají rádi Koreu, a stejně tak na Korejce, kteří nemají rádi Japonsko. Jejich vzájemné vztahy jsou komplikované a různé spory se mezi nimi táhnou už po stovky let.

Do Jižní Korei jsme jely jen na 3 noci, takže jsme zůstaly jen v hlavním městě. Vím o spoustě dalších míst, které stojí za návštěvu, ale to bychom musely mít mnohem více času.

Cesta letadlem. Nad Japonskem jsme vyhlíželi Fudži san, ale po chvilce letu nás obklopily mraky a nebylo nic vidět.

IMG_20170617_172413

Do Soulu jsme přijely odpoledne, první jsme našly náš hostel. Měli tam parádní terásku s posezením.

IMG_20170614_183843

Šly jsme se podívat k mostu Banpo, který vede přes řeku Han a je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako nejdelší fontána na světě.

Pohled na Soul při západu slunce. Vlevo je vidět Banpo most a uprostřed je Soul věž.

IMG_20170614_201808

Druhý den jsme podle plánu vyrazily do prvního chrámu, který jsme chtěly navštívit, ale o hodinu jsme se zpozdily, protože jsme nasedly na autobus, který jel opačným směrem. Cestování autobusem v Soulu bylo komplikované, skoro všechny názvy zastávek byly v korejštině.

Když jsme dojely na místo, tak jsme zjistily, že jsme u úplně jiného chrámu, než který jsme původně chtěly navštívit. V plánu jsme měly návštěvu Gyeongbokgung paláce, ale nějakým nedopatřením jsme dojely k Changdeokgung paláci :D. Všechny názvy pro mě byly neskutečně komplikované a těžké k zapamatování, takže jsem ani nebyla překvapená, že jsme dojely někam jinam, než jsme chtěly, ale když už jsme tam byly, tak jsme se šly podívat.

IMG_20170615_121915

Celý areál byl krásný a vůbec nebyl přelidněný, stihly jsme se přidat ke skupince s průvodcem, tak jsme se dozvěděly spoustu zajímavých informací.

Výhled od chrámu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Irworobongdo – kresba na rolovacím plátně, která se vždy věšela za trůn krále, skládá se z pěti hor, slunce a měsíce.

Celý areál jsme si prošly a už jsme se těšily na chrám, ke kterému jsme původně chtěly jít, protože měl být ještě větší a hezčí.

První místo odškrtnuto ze seznamu, i když na něm vlastně vůbec nebylo 😀

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na druhý pokus už jsme trefily. Gyeongbokgung palác, byl mnohem více přeplněný a všude se procházeli lidé v tradičním korejském oblečení, které si bylo možné na pár hodin pronajmout.

Některé fotky byly jako z pohádky, když se mi podařilo zachytit turisty v tradičním Hanboku.

IMG_20170615_134332

Musela jsem se s tímto párem vyfotit, nejsou to Korejci, ale mají tradiční korejské oblečení a strašně jim to slušelo a byli moc milí.

P1110292

Mé znamení je kohout.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Národní lidové muzeum.

Nikdo mi nepřišel pomoct 😦

P1110326

Pohled na Gyeongbokgung palác zvenčí. Prošly jsme ještě pár míst, podívaly jsme se do Insadong čtvrti a pomalu jsme se přemisťovaly na pouliční trhy v úplném centru Soulu.

P1110342

20170615_155423

Měly jsme pořádný hlad, ale přišly jsme na to správné místo – pouliční trhy. Všude plno jídla, hluku, vůní a hlavně lidí.

Už byl večer a za celý den jsme byly ušlapané, tak jsme se vrátily na hostel, abychom načerpaly síly na další den.

Ráno jsme začaly ve čtvrti pouličního umění.  Po cestě jsem objevila své dávno ztracené sestry, říká se, že tam takhle sedím dodnes.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ulice byly krásně barevné a hravé.

P1110435

Trasa mezi domy vedla k výhledu na město.

P1110460

Pokračovaly jsme do staré části Soulu s tradičními ulicemi a domy –  do Hanok vesnice. Po cestě jsme se stavily na jídlo. Dala jsem si studený salát z nudlí, v kuchyni neztráceli čas s krájením, tak mi dali nůžky.

Hanok vesnice.

Pohled z vrchu na střechy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ještě další uličky.

Nohy už nás zase bolely, ale nezastavily jsme a pokračovaly jsme k Soul věži.

P1110676

Výhled nestál za nic, během hodiny všechno zakryl opar a nebylo vidět vůbec nic, tak jsme ani na věž nešly, protože by z vrchu nebylo vidět už vůbec nic, tak jsme si užiliy alespoň cestu lanovkou a areál kolem věže. Asi by mě mrzelo, že jsem neviděla Soul z věže, ale díky tomu, že jsme na několika místech měli skvělý výhled na město, tak mi to až tak nevadilo.

Náladu jsme si zpravily na dalším pouličním trhu. Koupila jsem si Totora (postava z Japonské anime pohádky) a mňamku ze sýra obalenou v kokosu.

Den už byl zase u konce a my jsme byly unavené, takže jsme si udělaly menší nákup na večer a vrátily se do hostelu, kde jsme ještě seděly až do noci na terase. Další den jsme se vracely zpět do Japonska, ale letadlo nám letělo až odpoledne, takže jsme se jely podívat na poslední místo v Soulu.

Pohled na koleje při cestě k poslednímu místu před tím, než jsme vyrazily na letiště.

IMG_20170617_102356

Šly jsme se podívat k válečnému pomníku a muzeu, věnovaným tragické historii 20. století na korejském poloostrově.

Expozice pozemní techniky, letecké techniky a dělostřelectva.

IMG_20170617_110452

Památník a korejští vojáci.

Tímto náš výlet do Jižní Korei skončil a my jsme se musely vrátit do reality ke všem povinnostem, které jsme s radostí nechaly v Japonsku. I když jsem po návratu měla mnohem více starostí a během 3 dní jsem se musela připravit na zkoušku z Japonštiny, tak nelituji, že jsem do J. Korei jela. A mimochodem, dnes jsem dostala výsledek z testu a dostala jsem krásných 85 bodů ze 100!

Můžu říct, že kdybych měla pokaždé čekat na ten správný čas cestovat, tak bych seděla jenom doma na zadku. Méně než 20 % výletů v Japonsku proběhlo za ideálních podmínek, což znamená, že kdybych pokaždé čekala na ideální příležitost cestovat, přišla bych o 80 % výletů a to by byla hrozná škoda. Nikdy nečekejme na ideální příležitost, protože buď nemusí přijít vůbec a nebo se ochudíme o spoustu zážitků.

Za mě je to vše, zítra mířím do Tokia na rybí trh, tak musím vstávat brzo. Mějte se krásně, ahoj!

 

Poprvé v sushi baru

V den mých narozenin jsem si splnila další přání – návštěvu susi baru. Sushi už jsem v Japonsku jedla několikrát, ale nikdy jsem nebyla v klasickém baru s pojízdným pásem, takže jsem byla naprosto nadšená, že na moje narozeniny jdeme s kamarádkami právě do sushi baru.

Obvyklá situace – v Japonsku je moc lidí a málo místa, takže jako v Česku na poště, bereme si pořadové číslo a čekáme na volný stůl.1497099642465.jpg

Po půl hodině jsme dostaly stůl a hladové jsme se vrhly na objednávání pomocí tabletu, vyťukaly jsme objednávku a při čekání jsme si udělali typický zelený čaj z pudrového zeleného čaje. Za pár minut náš tablet znělkou oznámil, že naše objednávka přijíždí.

Ještě jsme ani nedojedly a už jsme si objednávaly další.

19511748_1580415995303837_246799751_n

Po půl hodině už nebylo místo na talířky, tak jsme začali skládat komínky. Výběr byl neskutečně velký. Myslím, že by si vybral každý, i ten kdo není není fanouškem sushi a nemá rád syrové ryby. V sushi baru nabízeli i spoustu variant s tepelně upravenými rybami a mořskými plody. Vyzkoušela jsem nejrůznější typy sushi a musím říct, že mi chutnaly úplně všechny.

Nakonec jsme se dopracovaly ke dvěma slušně velkým komínkům talířků. Přes tablet jsme zavolali obsluhu, ta přišla, spočítala talířky a vystavila účet.

19458050_1580416008637169_371286853_n

Byl to skvělý zážitek a už se těším na příští návštěvu sushi baru. Jen je potřeba jít mimo rušné hodiny, protože jinak je čekání na stůl moc dlouhé. Už jsme kvůli dlouhým frontám nešli na sushi nejméně dvakrát, tak snad to ještě aspoň jednou stihneme než odjedu.

Mimochodem k narozeninám jsem si koupila dárek sama pro sebe, a sice letenku do Jižní Korei. Takže v příštím příspěvku se můžete těšit na fotky a zážitky z Jižní Korei. Mějte se krásně a ahoj!