Poprvé v sushi baru

V den mých narozenin jsem si splnila další přání – návštěvu susi baru. Sushi už jsem v Japonsku jedla několikrát, ale nikdy jsem nebyla v klasickém baru s pojízdným pásem, takže jsem byla naprosto nadšená, že na moje narozeniny jdeme s kamarádkami právě do sushi baru.

Obvyklá situace – v Japonsku je moc lidí a málo místa, takže jako v Česku na poště, bereme si pořadové číslo a čekáme na volný stůl.1497099642465.jpg

Po půl hodině jsme dostaly stůl a hladové jsme se vrhly na objednávání pomocí tabletu, vyťukaly jsme objednávku a při čekání jsme si udělali typický zelený čaj z pudrového zeleného čaje. Za pár minut náš tablet znělkou oznámil, že naše objednávka přijíždí.

Ještě jsme ani nedojedly a už jsme si objednávaly další.

19511748_1580415995303837_246799751_n

Po půl hodině už nebylo místo na talířky, tak jsme začali skládat komínky. Výběr byl neskutečně velký. Myslím, že by si vybral každý, i ten kdo není není fanouškem sushi a nemá rád syrové ryby. V sushi baru nabízeli i spoustu variant s tepelně upravenými rybami a mořskými plody. Vyzkoušela jsem nejrůznější typy sushi a musím říct, že mi chutnaly úplně všechny.

Nakonec jsme se dopracovaly ke dvěma slušně velkým komínkům talířků. Přes tablet jsme zavolali obsluhu, ta přišla, spočítala talířky a vystavila účet.

19458050_1580416008637169_371286853_n

Byl to skvělý zážitek a už se těším na příští návštěvu sushi baru. Jen je potřeba jít mimo rušné hodiny, protože jinak je čekání na stůl moc dlouhé. Už jsme kvůli dlouhým frontám nešli na sushi nejméně dvakrát, tak snad to ještě aspoň jednou stihneme než odjedu.

Mimochodem k narozeninám jsem si koupila dárek sama pro sebe, a sice letenku do Jižní Korei. Takže v příštím příspěvku se můžete těšit na fotky a zážitky z Jižní Korei. Mějte se krásně a ahoj!

Preventivní cvičení + prohlášení o zanedbávání blogu

K tomuto článku se dostávám po téměř třech týdnech. Ve škole se vše nabaluje jako sněhová koule, přibývá úkolů, testů a Japonština je kapitola sama o sobě – někdy mám pocit, že se nás učitelky odhodlaly naučit plynně Japonsky během 4 měsíců. Nutno dodat, že se jim to i přes naše občas nechápavé výrazy daří, protože před pár dny jsem poprvé použila Japonštinu a navíc mi dotyčná paní i rozuměla! Moje nadšení ovšem během pár vteřin opadlo, poté co mi začala složitě odpovídat a já jsem byla zase ztracená.

Aby toho nebylo málo, tak jsme si naplánovaly výlet do Jižní Korei. “Vždyť letenky jsou tak levné a je to tak blízko! Byl by to hřích se tam nepodívat. Co naplat, že máme horu domácích úkolů a blížící se velký test z Japonštiny, nějak se to zvládne. Jedeme!” Takhle nějak jsme si naplánovaly výlet, koupily letenky a za necelé dva týdny už jsme seděly v letadle.

Po našem návratu jsme se ponořily do hory povinností, které jsme za sebou nechaly v Japonsku a ve čtvrtek a pátek jsme měli velkou zkoušku z Japonštiny. Výsledky se dozvím až zítra, ale snad to nebyla taková katastrofa. Tento příspěvek jsem chtěla věnovat preventivnímu cvičení proti katastrofám, ale nějak se přeměnil v prohlášení o tom, proč jsem nic nenapsala nic. No, abych to zbytečně nenatahovala, tak už půjdu k věci a budu psát o původním tématu – preventivní cvičení. Všemu ostatnímu se budu věnovat detailněji v dalších příspěvcích.

—————————————————————————————

V rámci některých předmětů, máme naplánované povinné výlety a jedním takovým výletem byla i návštěva prevenčního centra v Sagamihaře. V Japonsku berou preventivní cvičení a opatření velmi vážně, jelikož pravděpodobnost, že Japonsko zasáhne zemětřesení, tsunami nebo hurikán je vysoká a není to tak dávno, když před šesti lety v Japonsku udeřilo silné zemětřesení a následně i tsunami. Spousty lidí přišly o životy a i když někteří byli zkrátka ve špatnou dobu na špatném místě, byly zde i tací, kteří se mohli zachránit, pokud by byli lépe připraveni. Jako příklad nám uváděli celou základní školu, kde téměř všechny děti přišli o život kvůli tomu, že učitelé podcenili situaci, kdyby se včas dostali do vyšších pater budovy, mohli být ještě naživu.

V Japonsku se od té doby začala brát prevence mnohem vážněji a po celé zemi vznikaly centra, které se věnují preventivním cvičením. Ve škole se už od nejnižších ročníků učí jak se zachovat v případě katastrof a všichni ke cvičením přistupují velmi zodpovědně. V Japonsku nikdy nevíte, jestli tyto znalosti použijete za týden, měsíc nebo za rok, ale jedno je jisté, budou přicházet další zemětřesení a je jen otázkou času, kdy přijde další extrémně silné.

V simulátoru zemětřesení jsme si vyzkoušeli zemětřesení o stejné síle jaké udeřilo v roce 2011 v Japonsku, byla to síla! A co jsme se naučili? V případě zemětřesení je potřeba vypnout přívod plynu, otevřít dveře a zajistit aby se nezavřely a schovat se pod stůl. Zemětřesení přichází v intervalech, takže nevylézat hned po prvním odeznění.19458243_1580378025307634_856600849_n

Vyzkoušeli jsme si i simulaci hurikánu. Normálně simulace probíhá i s vodou (umělým deštěm) a v pláštěnkách, ale nám naštěstí pustili jen vítr, nevím jak by jinak vypadal můj makeup 😀

19458131_1580378101974293_1129242093_n

V další části nás poslali do přesné kopie nákupního centra v Japonsku, kde před několika lety vznikl požár a hodně lidí zemřelo kvůli kouři. V tomto testu jsem naprosto selhala. Kouř se prý drží od 30 cm a výš, takže se musíte co nejvíce přiblížit k zemi, ale podle snímačů pohybu, jsem byla příliš vysoko. Vůbec mi nedošlo, že v rozhlase nám hlásili, kde se požár nachází, protože to bylo v Japonštině, takže jsem tomu nevěnovala pozornost, s kamarády jsme se mezi sebou bavili a domlouvali, což znamená, že jsme se mnohem více nadýchali kouře, ale příště už budu chytřejší.

Historické hasičské auto a kámen na kterém je z vrchu vytvořený model Sagamihary.

Po absolvování celého programu jsme se jeli podívat k nedaleké přehradě, kde jsme si dali i oběd. Bylo krásné počasí a já jsem byla ráda, že jsem konečně v přírodě.

Spodní část přehrady.

Pohled na cestu k přehradě odkud jsme přišli. Na tom zeleném travnatém kopečku vlevo jsme jedli oběd.

IMG_20170604_144819

Pod vodou je zatopená vesnice a když je voda čirá, tak jde prý vidět, ale voda byla úplně tmavá.

IMG_20170604_144854

To bylo z našeho školního výletu vše, i když se mi tam vůbec nechtělo, tak to nakonec bylo zajímavé a výlet k přehradě byl úplný balzám na duši 🙂 Tak se mějte hezky, ahoj!

Svět není tak velký jak se zdá být a nikdy neříkejte nikdy!

Když jsme se po 4 měsících strávených na univerzitě v Turecku loučili se svými spolužáky a kamarády, tak jsme předpokládali, že s některými se vidíme nejspíš naposledy, a zejména pak s Japonkami, protože bydlí tak daleko. Nikdy by mě nenapadlo, že o tři roky později pojedu na celý semestr studovat do Tokia a budu mít možnost se s nimi opět vidět.

Minulý víkend jsme se konečně s Miho a Hiroko v Tokiu sešly a strávily spolu celý den. V Turecku s námi ještě byly Ikumi a Fumina, ale ty bydlí v Osace, takže je snad uvidíme později. Večer jsme s se Miho a dalšími kamarády jeli podívat do Yokohamy na ohňostroje, které vítaly příchod léta.

 

Zašly jsme si na zmrzlinu a kávu.

Jak jinak zvěčnit vzpomínky na shledání po 3 letech než ve fotobudce 😀 Už se mi ty fotečky z fotobudek začínají hromadit, ale vždycky se na ně ráda podívám.

IMG_20170604_004205

Den rychle uběhl a tak jsme jely do Yokohamy, kde jsme se měly sejít s dalšími kamarády. Naneštěstí jsme vyšly z opačného východu než oni, takže nám trvalo nejméně půl hodiny než jsme se všichni našli. Na místo jsme dorazili minutu před začátkem ohňostroje. Všichni jsme měli radost, že jsme to stihli a pochvalovali jsme si jaké máme krásné místo s výhledem. Najednou slyšíme rány od ohňostroje, ale nic nevidíme. Došlo nám, že jsme na opačné straně a celá show je schovaná za vysokými budovami. Rozhodně jsme nebyli jediní na špatném místě, protože se velké davy lidí začaly tlačit a přesouvat na druhou stranu. Bloudili jsme mezi vysokými budovami a snažili se najít místo s výhledem. Nakonec jsme to vzdali, protože nám cestu všemožně blokovala ochranka a nikoho nepouštěla dovnitř areálu. Zjistili jsme, že pokud bychom chtěli mít přístup do areálu, museli bychom přijít s předstihem nejméně 4 hodiny. Rozhodli jsme se zastavit a sledovat alespoň část ohňostroje. Neměli jsme nejlepší výhled, ale i tak jsme si to užili a bylo hezké vidět Yokohamu večer.

Večerní Yokohama.

IMG_20170603_201841.jpg

Ohňostroj.

18766006_1901383256544837_1499506127812052372_n

Nezůstali jsme v Yokohamě dlouho, protože jsme druhý den jeli na povinný školní výlet do prevenčního centra proti katastrofám. V dalším příspěvku o tom napíšu více. Zatím se mějte hezky a ahoj! 🙂

Tokijský festival Sanja

V japonštině se festival řekne matsuri, proto je celé jméno tohoto festivalu Sajna Matsuri. Festival se každoročně koná třetí týden v květnu ve čtvrti Asakusa a trvá po dobu celého víkendu. Festival je pořádán na počest tří zakladatelů chrámu Sensoji. Během festivalu se ulicemi k chrámu přináší asi 100 svatyní, ve kterých jsou symbolicky umístěny bohyně Šintoismu.  Za celý víkend navštíví tento festival téměř 2 miliony lidí, což z něj dělá jeden z nejnavštěvovanějších festivalů. Je považován za jeden z největších a nejdivočejších, takže jsme neváhali ani vteřinu a jeli jsme se v neděli podívat.

Jedna ze svatyní, která putovala do chrámu, doprovázená pokřikem a hudbou.

IMG_20170521_140844

Festival jsme si zpříjemnili pivem Asahi, možná je vám to jméno povědomé. Za necelý týden skupina Asahi převezme náš Plzeňský prazdroj.

Vyšlapali jsme sedm pater, abychom se podívali na festival z výšky.

Sky tree.

IMG_20170521_145744

IMG_20170521_150747

Bylo pořádné horko a v odpoledních hodinách už spoustu lidí festival zmohl.

IMG_20170521_160816

Asahi budova, která má připomínat sklenici s pivem a napravo je hořící plamen, kterému všichni přezdívají “golden poop” 😀

IMG_20170521_173842IMG_20170521_174342

Večerní pohled na Sky tree a projíždějící vlaky.

IMG_20170521_190058

To je z neděle vše 🙂 Festival to byl zajímavý a určitě stojí za návštěvu. Nevím, co budu dělat tento víkend, ale kupí se mi úkoly do školy a termíny na odevzdání se blíží, takže nejspíš zůstanu doma a doženu všechny povinnosti. Tak se mějte krásně a zase někdy, ahoj!

Kawaguchiko

Měla jsem skvělý plán na předminulou neděli, rozhodla jsem se podívat k hoře Fuji a na pláně plné kvetoucích růžových kytiček. Promyslet cestu a rozvrhnout celý výlet nebylo vůbec jednoduché, protože téměř všechny informace byly v japonštině. Největší překážkou byla rezervace jízdenek na autobus. Všechny údaje byly japonsky, takže pro mě jen spousta nečitelných znaků. Asi po dvou hodinách překládání se mi podařilo vytvořit rezervaci pro mě a mou kamarádku Nil, která se ke mně rozhodla přidat. Z nadšení, že se mi podařilo vytvořit rezervaci, jsme se rozhodli za jízdenky hned zaplatit, přestože už bylo po půlnoci. V Japonsku si rezervaci vytvoříte na internetu, zajdete do jednoho z non stop obchůdků (něco jako naše večerka), pomocí rezervačního čísla si vytisknete účtenku a zaplatíte.

Myslela jsem si, že vytvořením rezervace jsem překonala nejsložitější část, ale to jsem se spletla. Prodavač naši rezervaci nemohl zpracovat, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí jinde a obešly jsme asi další tři obchody, ale nikde se nám nepodařilo jízdenky zaplatit. Jeden z prodavačů se nám lámanou angličtinou pokusil vysvětlit, abychom to zkusily druhý den, v tu chvíli už byly 2 hodiny ráno, takže se to zdálo jako rozumné řešení. Druhý den, jsme tedy lítaly a zkoušely všechny možné způsoby, dokonce jsme požádaly o pomoc japonské kamarády, ale ani ti si nevěděli rady a náš problém uzavřeli slovy “je to těžké”, čímž nám nejspíš nepřímo naznačovali, že už udělali vše co mohli a tím to končí. Nechtělo se mi věřit, že po tolika hodinách, které jsem věnovala plánování a přípravám na výlet nakonec nikam nejedu. Byla jsem neskutečně zklamaná a naštvaná, hlavně proto, že růžové kytičky u Fuji už odkvétaly a nebyla jsem si jistá jestli je ještě uvidím. Nezbývalo mi než se uklidnit a říct si しょうがない (shouganai). Japonskou frázi, kterou Japonci používají pro situace, se kterými se nedá dělat nic jiného, než je přijmout a smířit se s nimi. Neděli jsem tak namísto výletu strávila nad knížkami Japonštiny, protože se blížila první zkouška. Ve čtvrtek jsme měli prezentovat v Japonštině a v pátek jsme měli psát test z gramatiky a kanji. Na výlet jsem pořád chtěla jet, takže jsem měla týden na to, abych koupila jízdenky. Během týdne jsme přišly na jiný způsob rezervace jízdenek pomocí telefonního čísla, které nám půjčila kamarádka a jízdenky jsme si konečně koupily.

V pátek jsme  si po zkoušce z Japonštiny oddechly, že už je to za námi a začaly jsme se těšit na sobotní výlet. V sobotu jsme brzy ráno vyrazily, počasí bylo ještě krásnější než minulý týden a všechno nám hezky vycházelo. Vlaky ani autobusy nebyly kupodivu přeplněné, nikde žádné čekání ve frontách a tak jsme ušetřily spoustu času, díky čemuž jsme se podívaly na více míst. Domů jsme se vrátily pozdě večer, pořádně unavené, ale zároveň spokojené s tím, jak to všechno dopadlo. A vy se můžete podívat na fotky z výletu níže 🙂 .

Takhle vypadala naše jízdenka. Sice jsme pochopily v kolik nám autobus odjíždí, ale už bylo horší zjistit z jakého nástupiště. Naštěstí nám pomohla moc milá starší paní, která nás nasměrovala až skoro k nástupišti.

20170520_064507

Cesta autobusem ubíhala rychle a po více než hodině jízdy jsme se začali přibližovat k hoře Fuji.

Dorazily jsme do města Kawaguchiko odkud jsme nasedly na další autobus a pokračovaly k Shibazakura festivalu (místo na pozorování kytiček – Plamenky šídlovité)

20170520_150607

Po příjezdu na místo nás od autobusu ke vstupu začali navigovat zaměstnanci parku. Někdy si říkám, že jsou některé pracovní pozice úplně zbytečně a danou práci by stejně dobře odvedla cedulka se šipkou. K podobným typům pracovních míst, se chystám napsat příspěvek, protože je to tady celkem častý jev.

Na růžových kytičkách bylo vidět, že už odkvétají a některá místa byla prázdná, ale i tak to bylo moc krásné.

Fuji san, jak jí říkají Japonci (v překladu pan/paní Fuji). Asi jsem se zamilovala.

20170520_110957

Fuji san je symbolem Japonska. V parku se můžete vyfotit s miniaturou i originálem zároveň

20170520_102914

Jsem šťastná, že jsem měla příležitost se sem podívat, byl to nezapomenutelný zážitek a za tu námahu to stálo.

Po prohlídce parku jsme jely zpět do Kawaguchika. Zbývaly nám 2 hodiny do odjezdu vlaku, kterým jsme se chtěli dostat k Chureito pagodě (asi nejznámější záběry z Japonska se pořizují právě zde). Podívaly jsme se ke Kawaguchiko jezeru.

20170520_140206.jpg

Na vrcholek jednoho z kopců vedla stezka a nebo lanovka. My jsme zvolily stezku. Po cestě jsme došly k nádherné vyhlídce, kde na jedné straně bylo jezero a na protější straně hora Fuji. Výhled to byl ohromující, nejvíc mě fascinoval pohled na lesy, které pokrývaly horu v dolní části a směrem vzhůru řídly. V porovnání s horou byly stromy miniaturiní.IMG_20170520_142706.jpgTento výhled byl od předchozího vzdálený asi 10 metrů.20170520_143354.jpg

Postupovaly jsme vzhůru, ale ani po hodině jsme nebyly u cíle. Pokud jsme chtěli navštívit Chureito pagodu, nezbývalo nám nic jiného než se vrátit, protože bychom jinak nestihly vlak. První mě mrzelo, že jsme se nedostaly až na vrchol, ale nakonec jsem byla ráda za to, že jsme měly alespoň možnost být na tak nádherné vyhlídce.

Nasedly jsme na vlak a pokračovaly do Shimoyoshida. Vlak odjel s přesností na vteřinu, průvodčí sledoval hodinky bez mrknutí a v přesný čas se vlak rozjel. České dráhy by se mohly učit.

Mapu k Chureito pagodě jsme nepotřebovaly. Přestože jsem měla pocit, že jsme dorazily někam na venkov, značení pro turisty bylo vymyšleno perfektně. Z nádraží vedly dlaždice s fotkami pagody a potom cedulky se šipkami. Ještě že dlaždice po 500 metrech končily, protože Nil se každých 20 metrů zastavovala, aby si udělala fotku 😀

Poprvé jsem viděla rýžové pole. V této oblasti jich bylo spousta, stejně jako my máme na zahradě u domu brambory, tady mají všechny domy políčka s rýží.

P1110112.JPG

Po cestě k Chureito pagodě.

Chureito pagoda.

p1110138.jpg

Pravděpodobně jedno z nejznámějších míst pro fotografování v Japonsku. Byla jsem příjemně překvapená, že tam bylo jen pár lidí. Na vyhlídce jsou lavičky k sezení, tak jsme si na hodinku sedly a užívaly si výhled a pohodu.

20170520_163729

Autobus nám měl odjíždět za necelou hodinku, tak jsme se pomalu vydaly na zastávku. Občas nevím jak bych si poradila bez chytrého telefonu, protože někdy je oříšek přečíst i jméno zastávky. Zastávku jsme našly a bez problémů jsme se dostaly domů. Pořádně unavené, ale s úsměvem na tváři.

IMG_20170520_174523.jpg

Ještě jsem chtěla napsat příspěvek o nedělním výletu do Tokijské části Asakusa, ale už je pozdě, tak snad budu mít čas zítra. Mějte se krásně, ahoj! 🙂

Golden week

Od středy jsem si užívala volna, protože v Japonsku byl Golden Week (zlatý týden). V překladu to znamená, že se sešly 4 státní svátky v jednom týdnu, takže pokud se nekryjí s víkendem mají studenti a i většina pracujících až 6-ti denní dovolenou. Zároveň, ale musíte počítat s narvanými ulicemi, obchody, dopravními prostředky atd. Od mnoha lidí jsem slyšela, že je nejlepší zůstat doma, zamknout se, zatáhnout závěsy a nevycházet ven pokud to není nutné, protože jen sebevrah by se dobrovolně vydal do takového šílenství.

Už párkrát jsem měla tu čest ocitnout se na ulici v nejrušnější denní hodinu nebo v přecpaném vlaku, kde něco jako osobní prostor absolutně neexistovalo, takže jsem si dovedla představit, že několikadenní volno by mohlo zdvojnásobit počet lidí. Na druhou stranu nikdo z nás nechtěl zůstat doma, když volného času tady máme tak málo, proto jsme se s pár kamarády rozhodli jet do Kamakury. Malého města ležícího asi 70km od Tokia, obklopeného přírodou a spoustou památek.

V Kamakuře se naštěstí houfy lidí rozplynuly po stezkách, chrámech a svatyních, takže jsme jedinou tlačenici zažili až  ve vlaku při cestě domů, kdy se všichni návštěvníci snažili dostat zpět do Tokia. Můžu říct, že tak přeplněný vlak překonal všechny, ve kterých jsem jela doposud. Nevěřila jsem vlastním očím, když se všem cestujícím podařilo dostat dovnitř, ale nutno dodat, že velkou zásluhu na tom měli výpravčí, kteří odhodlaně tlačili do lidí, aby se jim podařilo všechny naložit a zavřít dveře. Ani jsem se nepotřebovala přidržovat, protože nebylo kam padat a ze všech stran jsem byla utlačovaná. Naštěstí jsme za 15 minut přestupovali a další vlaky už byly snesitelnější. Nakonec i tohle patří k zážitkům z Japonska, takže to beru s nadhledem a my bychom měli být vděční za to, kolik máme v Česku pro každého místa! 😀

V Kamakuře je spousta chrámů, svatyní, zahrad a dalších zajímavých míst, ale jeden den je málo na návštěvu všeho. Proto je důležité vybrat si jen pár nejzajímavějších míst a nezastavovat se u všeho.

Zajímavé památky byly na každém kroku, ale museli jsme zrychlit, protože po třech hodinách jsme byli pořád na začátku a ještě toho bylo tolik před námi.

Místní tvrdí, že Kamakura je jako malé Kjóto. Doufám, že se podívám i do toho pravého.

Odpočinkové místo se šálkem zeleného čaje v galerii japonského umění.

V Japonsku u sebe téměř každý nosí deštník, ať už proti dešti nebo slunci, ale že má svůj vlastní deštník i květina, to jsem viděla poprvé.

P1100965

Očistné místo při cestě ke svatyni.

Na vrcholku kopce byla spousta kamenných a bronzových soch, které prý ztvárňovaly mýtické bytosti žijící v těchto místech.

P1110028

Schody na vrchol se zdály nekonečné, ale za ten výhled ta námaha stála. Byla vidět nejen historická část města, ale i centrum města a moře.

Cesta do centra, kde jsme si udělali pauzu na oběd.

Po obědě jsme pokračovali na pláž a k soše Buddhy.

IMG_20170503_171956

Známou sochu Buddhy najdete v buddhistickém chrámu Kótokuin. Bronzová socha váží 93 tun a je 13,35 metrů vysoká. Socha je zde údajně od roku 1252, původně byla uvnitř dřevěného chrámu, který byl zničen tsunami v roce 1495 a od té doby je socha na otevřeném prostranství.

A to je vše co jsme v Kamakuře stihli vidět. Určitě je tam toho mnohem více k objevování, ale jak jsem říkala, jeden den by určitě nestačil na to vidět všechno, takže jsme navštívili jen ta místa, která nás opravdu zajímala. Myslím si, že to úplně stačilo, protože pokud nejste vyloženě milovníkem japonské historie, tak Vám stejně po pár hodinách začnou připadat všechny chrámy jeden jako druhý.

No nic, tak se mějte krásně a já se zase ozvu, ahoj!

P1110073.JPG

Yoyogi park a létající kapři

Návštěva centra Tokia se stala pravidelnou záležitostí a vůbec mi to nevadí. Je toho ještě tolik, co bych v tomto městě chtěla vidět a vyzkoušet, a proto jsem ráda, že na to mám spoustu času. V sobotu jsme vyrazili do parku Yoyogi, kde jsme si udělali piknik a podívali jsme se k šintoistické svatyni Meiji Jingu. Ve svatyni jsou uloženy ostatky císaře Meiji a jeho družky.  Svatyně byla postavena v roce 1920, ale během 2. světové války podlehla bombovým náletům. V roce 1958 byla opět postavena.

Vlakové nádraží Harajuku, které je kousek od parku.

P1100849

Dvanácti metrová vstupní brána ke svatyni. Věřící se před branou ukloní a až potom projdou.

P1100864

Sudy s rýžovým vínem (saké/ 酒) po cestě ke svatyni.

Před vstupem do svatyně se věřící očistí pomocí vody z dřevěných naběraček.

giphy (1).gif

Měli jsme trošku smůlu, protože část svatyně se rekonstruovala, a tak byla pod plachtou. Ale nevadí! V červnu se sem vrátím znovu, protože bude otevřená další část parku se zahradou plnou kvetoucích květin.

Na druhou stranu nám přálo i štěstí, protože jsme zastihli svatební průvod.

giphy (2).gif

Piknik v Yoyogi parku 🙂

18194118_10207492098855702_1287952281300685714_n.jpg

I ve městě se dají najít krásné květiny.

Den jsme zakončili večeří v jedné z restaurací, kde jsme zaplatili jídlo a pití na 2 hodiny v neomezeném množství. S alkoholem opatrně, sama jsem se přesvědčila, že s ním v nápojích nešetří. V dobré víře, že popíjím slabou limonádu jsem odcházela s poněkud veselejší náladou, ale zakončení dne to bylo hezké. 😀

Druhý den jsme se jeli podívat na festival ke dni dětí nebo spíše kluků, protože v Japonsku slaví zvlášť den dětí pro holky a pro kluky. Rodiny, které mají doma kluky vyvěsí před dům látkové kapry, kteří ve větru “plavou”.

V Sagamihaře zavěšují pět lan přes řeku s celkem 1200 barevnými kapry.

giphy (3).gif

Na festivalu samozřejmě nechyběly stánky s jídlem. Postupně zkouším všechny druhy festivalových jídel. Zatím mi nejvíc chutnaly bramborové hrudky s máslem 😀 možná proto, že brambory jsou mi tady vzácné. Za zmínku stojí i Takojaki, je to něco jako naše bramborové knedlíky, akorát, že to nejspíš není z brambor a místo uzeného jsou plněné nasekanými chapadýlky z chobotnic, po bramborových hrudkách to bylo nejlepší jídlo z festivalu, určitě si ho ještě někdy dám.

Tak se mějte krásně a já už zase mizím. Bude za chvíli půlnoc a já mám ještě dělat úkoly do Japonštiny 😀 Ahoj!

IMG_20170430_141603