Gyoen zahrada a šílená móda v Harajuku

Čas neskutečně rychle ubíhá a už mám pouze 5 týdnů do odjezdu. Stále mám dlouhý seznam aktivit a taky míst, které chci navštívit. Zatím to vypadá, že stihnu vše co jsem chtěla, ale jsem pořád v jednom kole, protože nemám žádný volný čas.

Po Jižní Korei jsme měly volný víkend tak jsme jely do Tokia, abychom mohly odškrtnout pár míst z mého seznamu. V plánu jsme měly Gyoen národní zahradu, Harajuku ulici a umělý ostrov Odaibu. První jsme zamířily do Gyoen národní zahrady. Z nádraží Šindžuku je vzdálená asi jen 10 minut chůze.

Říká se, že kdo se neztratil na Šindžuku jako by ani nebyl v Tokiu, takže to jsme si ten den taky odškrtly. Nádraží má nespočet linek, pater a východů, my jsme se snažily dostat na druhou stranu nádraží, ale pokaždé jsme se ztratily v nádražním bludišti a cestu jsme našly asi až po hodině bloudění, perlička na konec je, že jsme byly na správné cestě hned na začátku.

Park má tři zahrady – japonskou, anglickou a francouzskou. Nejhezčí byla ta Japonská. Buď další dvě zahrady odflákly a nebo jsem zvyklá na lepší zahrady z Evropy, protože nebyly nijak výjimečné, ale my jsme tam stejně přišly hlavně kvůli té Japonské, a ta stála za to.

Z parku je krásný výhled na Docomo věž.

Japonská zahrada.

Altánek v japonské zahradě.

IMG_20170624_142748

V parku je dovoleno dělat pikniky. Je to skvělé místo, protože není vůbec přeplněné jako jiné parky. Nejspíš je to tím, že za vstup se platí menší poplatek.

IMG_20170624_142527

Pokračovaly jsme na Harajuku ulici. Ta je proslavená módou, v obchodech prodávají neskutečné kousky. V ulicích se promenádují vyznavači této módy, takže o podívanou je zaručeně postaráno.

I takhle může vypadat Harajuku móda. (fotka z internetu)

TK-2010-05-09-010-001-Harajuku

Podařilo se mi vyfotit jen dvě fotky.

Harajuku ulice.

IMG_20170624_154434

Nakoukly jsme i do obchodů s Harajuku módou, nejvíce nás zaujaly boty na “menším” klínku.

Hned po módě nás nejvíce zaujaly plněné palačinky, nešlo odolat.

IMG_20170624_170118

Vchod nákupního centra ze zrcadel.

IMG_20170624_173625

Ve zverimexech prodávají štěňátka nebo koťátka, vždycky je mi jich strašně líto, nejhorší je, že spousta zverimexů neprodané zvířata utratí 😦 Spousta lidí se proti tomuto zacházení se zvířaty bouří, tak snad se jim podaří něco změnit.

Do Odaiby už jsme nestíhaly dojet, tak jsme ji odložily na příště, místo toho jsme jely na Šibuju, protože jsem ještě neměla fotku s Hačikem.

Hačiko byl věrný pejsek, který každý den čekal před nádražím na svého pána, až se vrátí z práce. Jeden den se už páníček nevrátil, protože zemřel. Hačiko však vytrvale čekal před nádražím celkem 10 let až do své smrti. Příběh o Hačikovi v Japonsku vypráví dětem už od malička, aby je naučily loajalitě a vytrvalosti. O Hačikovi byl natočen i film a na Šibuji má svou sochu.

Nejznámější křižovatka v Tokiu.

IMG_20170624_232157

Večer jsme strávily v Izakayi (japonský bar)

IMG_20170624_211023

Domů jsme se vracely jedním z posledních vlaků. To se začínají dít zajímavé věci a výrazně se mění podoba japonské společnosti. Upnutí a přes den slušní Japonci se mění k nepoznání. Není výjimkou, že některé potkáte po těžkém nočním hýření spící ještě v prvním raním vlaku, na lavičce v parku nebo někde v křoví. Nikdo je za to nesoudí, často chodí téměř povinně se svými kolegy a nadřízenými pít, odmítnout šéfa se nehodí. V Japonsku nemusí mít strach, že by je někdo přepadl nebo okradl, to se tady děje úplně minimálně.

Společensky unavený Japonec se celou cestu kroutil jako žížala 😀

To je dnes opět vše, snad budu mít brzy čas, abych dopsala další dva příspěvky, které mám rozepsané. Budou o rybím trhu Tsukiji, Odaibě a tiramisu se zeleným čajem v Kamakuře. Mějte se krásně a já se brzy ozvu, ahoj!

Jižní Korea – Soul

Přestože nemáme moc volného času, shodly jsme se, že by byla škoda nechat si ujít příležitost vidět Jižní Koreu. Nakonec stejně budu vzpomínat spíše na zážitky a cestování, než na to, že jsem poctivě chodila na všechny hodiny ve škole.

Někteří Japonští kamarádi mi říkali, že Soul není tak velké město jako Tokio a vše co mají v Soulu, najdete i v Tokiu. Tyto řeči mě od cesty do Korei vůbec neodradily, možná spíš naopak jsem se tam chtěla podívat ještě víc a udělat si svůj vlastní názor. Občas totiž narazím na Japonce, kteří nemají rádi Koreu, a stejně tak na Korejce, kteří nemají rádi Japonsko. Jejich vzájemné vztahy jsou komplikované a různé spory se mezi nimi táhnou už po stovky let.

Do Jižní Korei jsme jely jen na 3 noci, takže jsme zůstaly jen v hlavním městě. Vím o spoustě dalších míst, které stojí za návštěvu, ale to bychom musely mít mnohem více času.

Cesta letadlem. Nad Japonskem jsme vyhlíželi Fudži san, ale po chvilce letu nás obklopily mraky a nebylo nic vidět.

IMG_20170617_172413

Do Soulu jsme přijely odpoledne, první jsme našly náš hostel. Měli tam parádní terásku s posezením.

IMG_20170614_183843

Šly jsme se podívat k mostu Banpo, který vede přes řeku Han a je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako nejdelší fontána na světě.

Pohled na Soul při západu slunce. Vlevo je vidět Banpo most a uprostřed je Soul věž.

IMG_20170614_201808

Druhý den jsme podle plánu vyrazily do prvního chrámu, který jsme chtěly navštívit, ale o hodinu jsme se zpozdily, protože jsme nasedly na autobus, který jel opačným směrem. Cestování autobusem v Soulu bylo komplikované, skoro všechny názvy zastávek byly v korejštině.

Když jsme dojely na místo, tak jsme zjistily, že jsme u úplně jiného chrámu, než který jsme původně chtěly navštívit. V plánu jsme měly návštěvu Gyeongbokgung paláce, ale nějakým nedopatřením jsme dojely k Changdeokgung paláci :D. Všechny názvy pro mě byly neskutečně komplikované a těžké k zapamatování, takže jsem ani nebyla překvapená, že jsme dojely někam jinam, než jsme chtěly, ale když už jsme tam byly, tak jsme se šly podívat.

IMG_20170615_121915

Celý areál byl krásný a vůbec nebyl přelidněný, stihly jsme se přidat ke skupince s průvodcem, tak jsme se dozvěděly spoustu zajímavých informací.

Výhled od chrámu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Irworobongdo – kresba na rolovacím plátně, která se vždy věšela za trůn krále, skládá se z pěti hor, slunce a měsíce.

Celý areál jsme si prošly a už jsme se těšily na chrám, ke kterému jsme původně chtěly jít, protože měl být ještě větší a hezčí.

První místo odškrtnuto ze seznamu, i když na něm vlastně vůbec nebylo 😀

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na druhý pokus už jsme trefily. Gyeongbokgung palác, byl mnohem více přeplněný a všude se procházeli lidé v tradičním korejském oblečení, které si bylo možné na pár hodin pronajmout.

Některé fotky byly jako z pohádky, když se mi podařilo zachytit turisty v tradičním Hanboku.

IMG_20170615_134332

Musela jsem se s tímto párem vyfotit, nejsou to Korejci, ale mají tradiční korejské oblečení a strašně jim to slušelo a byli moc milí.

P1110292

Mé znamení je kohout.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Národní lidové muzeum.

Nikdo mi nepřišel pomoct 😦

P1110326

Pohled na Gyeongbokgung palác zvenčí. Prošly jsme ještě pár míst, podívaly jsme se do Insadong čtvrti a pomalu jsme se přemisťovaly na pouliční trhy v úplném centru Soulu.

P1110342

20170615_155423

Měly jsme pořádný hlad, ale přišly jsme na to správné místo – pouliční trhy. Všude plno jídla, hluku, vůní a hlavně lidí.

Už byl večer a za celý den jsme byly ušlapané, tak jsme se vrátily na hostel, abychom načerpaly síly na další den.

Ráno jsme začaly ve čtvrti pouličního umění.  Po cestě jsem objevila své dávno ztracené sestry, říká se, že tam takhle sedím dodnes.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ulice byly krásně barevné a hravé.

P1110435

Trasa mezi domy vedla k výhledu na město.

P1110460

Pokračovaly jsme do staré části Soulu s tradičními ulicemi a domy –  do Hanok vesnice. Po cestě jsme se stavily na jídlo. Dala jsem si studený salát z nudlí, v kuchyni neztráceli čas s krájením, tak mi dali nůžky.

Hanok vesnice.

Pohled z vrchu na střechy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ještě další uličky.

Nohy už nás zase bolely, ale nezastavily jsme a pokračovaly jsme k Soul věži.

P1110676

Výhled nestál za nic, během hodiny všechno zakryl opar a nebylo vidět vůbec nic, tak jsme ani na věž nešly, protože by z vrchu nebylo vidět už vůbec nic, tak jsme si užiliy alespoň cestu lanovkou a areál kolem věže. Asi by mě mrzelo, že jsem neviděla Soul z věže, ale díky tomu, že jsme na několika místech měli skvělý výhled na město, tak mi to až tak nevadilo.

Náladu jsme si zpravily na dalším pouličním trhu. Koupila jsem si Totora (postava z Japonské anime pohádky) a mňamku ze sýra obalenou v kokosu.

Den už byl zase u konce a my jsme byly unavené, takže jsme si udělaly menší nákup na večer a vrátily se do hostelu, kde jsme ještě seděly až do noci na terase. Další den jsme se vracely zpět do Japonska, ale letadlo nám letělo až odpoledne, takže jsme se jely podívat na poslední místo v Soulu.

Pohled na koleje při cestě k poslednímu místu před tím, než jsme vyrazily na letiště.

IMG_20170617_102356

Šly jsme se podívat k válečnému pomníku a muzeu, věnovaným tragické historii 20. století na korejském poloostrově.

Expozice pozemní techniky, letecké techniky a dělostřelectva.

IMG_20170617_110452

Památník a korejští vojáci.

Tímto náš výlet do Jižní Korei skončil a my jsme se musely vrátit do reality ke všem povinnostem, které jsme s radostí nechaly v Japonsku. I když jsem po návratu měla mnohem více starostí a během 3 dní jsem se musela připravit na zkoušku z Japonštiny, tak nelituji, že jsem do J. Korei jela. A mimochodem, dnes jsem dostala výsledek z testu a dostala jsem krásných 85 bodů ze 100!

Můžu říct, že kdybych měla pokaždé čekat na ten správný čas cestovat, tak bych seděla jenom doma na zadku. Méně než 20 % výletů v Japonsku proběhlo za ideálních podmínek, což znamená, že kdybych pokaždé čekala na ideální příležitost cestovat, přišla bych o 80 % výletů a to by byla hrozná škoda. Nikdy nečekejme na ideální příležitost, protože buď nemusí přijít vůbec a nebo se ochudíme o spoustu zážitků.

Za mě je to vše, zítra mířím do Tokia na rybí trh, tak musím vstávat brzo. Mějte se krásně, ahoj!

 

Poprvé v sushi baru

V den mých narozenin jsem si splnila další přání – návštěvu susi baru. Sushi už jsem v Japonsku jedla několikrát, ale nikdy jsem nebyla v klasickém baru s pojízdným pásem, takže jsem byla naprosto nadšená, že na moje narozeniny jdeme s kamarádkami právě do sushi baru.

Obvyklá situace – v Japonsku je moc lidí a málo místa, takže jako v Česku na poště, bereme si pořadové číslo a čekáme na volný stůl.1497099642465.jpg

Po půl hodině jsme dostaly stůl a hladové jsme se vrhly na objednávání pomocí tabletu, vyťukaly jsme objednávku a při čekání jsme si udělali typický zelený čaj z pudrového zeleného čaje. Za pár minut náš tablet znělkou oznámil, že naše objednávka přijíždí.

Ještě jsme ani nedojedly a už jsme si objednávaly další.

19511748_1580415995303837_246799751_n

Po půl hodině už nebylo místo na talířky, tak jsme začali skládat komínky. Výběr byl neskutečně velký. Myslím, že by si vybral každý, i ten kdo není není fanouškem sushi a nemá rád syrové ryby. V sushi baru nabízeli i spoustu variant s tepelně upravenými rybami a mořskými plody. Vyzkoušela jsem nejrůznější typy sushi a musím říct, že mi chutnaly úplně všechny.

Nakonec jsme se dopracovaly ke dvěma slušně velkým komínkům talířků. Přes tablet jsme zavolali obsluhu, ta přišla, spočítala talířky a vystavila účet.

19458050_1580416008637169_371286853_n

Byl to skvělý zážitek a už se těším na příští návštěvu sushi baru. Jen je potřeba jít mimo rušné hodiny, protože jinak je čekání na stůl moc dlouhé. Už jsme kvůli dlouhým frontám nešli na sushi nejméně dvakrát, tak snad to ještě aspoň jednou stihneme než odjedu.

Mimochodem k narozeninám jsem si koupila dárek sama pro sebe, a sice letenku do Jižní Korei. Takže v příštím příspěvku se můžete těšit na fotky a zážitky z Jižní Korei. Mějte se krásně a ahoj!

Preventivní cvičení + prohlášení o zanedbávání blogu

K tomuto článku se dostávám po téměř třech týdnech. Ve škole se vše nabaluje jako sněhová koule, přibývá úkolů, testů a Japonština je kapitola sama o sobě – někdy mám pocit, že se nás učitelky odhodlaly naučit plynně Japonsky během 4 měsíců. Nutno dodat, že se jim to i přes naše občas nechápavé výrazy daří, protože před pár dny jsem poprvé použila Japonštinu a navíc mi dotyčná paní i rozuměla! Moje nadšení ovšem během pár vteřin opadlo, poté co mi začala složitě odpovídat a já jsem byla zase ztracená.

Aby toho nebylo málo, tak jsme si naplánovaly výlet do Jižní Korei. “Vždyť letenky jsou tak levné a je to tak blízko! Byl by to hřích se tam nepodívat. Co naplat, že máme horu domácích úkolů a blížící se velký test z Japonštiny, nějak se to zvládne. Jedeme!” Takhle nějak jsme si naplánovaly výlet, koupily letenky a za necelé dva týdny už jsme seděly v letadle.

Po našem návratu jsme se ponořily do hory povinností, které jsme za sebou nechaly v Japonsku a ve čtvrtek a pátek jsme měli velkou zkoušku z Japonštiny. Výsledky se dozvím až zítra, ale snad to nebyla taková katastrofa. Tento příspěvek jsem chtěla věnovat preventivnímu cvičení proti katastrofám, ale nějak se přeměnil v prohlášení o tom, proč jsem nic nenapsala nic. No, abych to zbytečně nenatahovala, tak už půjdu k věci a budu psát o původním tématu – preventivní cvičení. Všemu ostatnímu se budu věnovat detailněji v dalších příspěvcích.

—————————————————————————————

V rámci některých předmětů, máme naplánované povinné výlety a jedním takovým výletem byla i návštěva prevenčního centra v Sagamihaře. V Japonsku berou preventivní cvičení a opatření velmi vážně, jelikož pravděpodobnost, že Japonsko zasáhne zemětřesení, tsunami nebo hurikán je vysoká a není to tak dávno, když před šesti lety v Japonsku udeřilo silné zemětřesení a následně i tsunami. Spousty lidí přišly o životy a i když někteří byli zkrátka ve špatnou dobu na špatném místě, byly zde i tací, kteří se mohli zachránit, pokud by byli lépe připraveni. Jako příklad nám uváděli celou základní školu, kde téměř všechny děti přišli o život kvůli tomu, že učitelé podcenili situaci, kdyby se včas dostali do vyšších pater budovy, mohli být ještě naživu.

V Japonsku se od té doby začala brát prevence mnohem vážněji a po celé zemi vznikaly centra, které se věnují preventivním cvičením. Ve škole se už od nejnižších ročníků učí jak se zachovat v případě katastrof a všichni ke cvičením přistupují velmi zodpovědně. V Japonsku nikdy nevíte, jestli tyto znalosti použijete za týden, měsíc nebo za rok, ale jedno je jisté, budou přicházet další zemětřesení a je jen otázkou času, kdy přijde další extrémně silné.

V simulátoru zemětřesení jsme si vyzkoušeli zemětřesení o stejné síle jaké udeřilo v roce 2011 v Japonsku, byla to síla! A co jsme se naučili? V případě zemětřesení je potřeba vypnout přívod plynu, otevřít dveře a zajistit aby se nezavřely a schovat se pod stůl. Zemětřesení přichází v intervalech, takže nevylézat hned po prvním odeznění.19458243_1580378025307634_856600849_n

Vyzkoušeli jsme si i simulaci hurikánu. Normálně simulace probíhá i s vodou (umělým deštěm) a v pláštěnkách, ale nám naštěstí pustili jen vítr, nevím jak by jinak vypadal můj makeup 😀

19458131_1580378101974293_1129242093_n

V další části nás poslali do přesné kopie nákupního centra v Japonsku, kde před několika lety vznikl požár a hodně lidí zemřelo kvůli kouři. V tomto testu jsem naprosto selhala. Kouř se prý drží od 30 cm a výš, takže se musíte co nejvíce přiblížit k zemi, ale podle snímačů pohybu, jsem byla příliš vysoko. Vůbec mi nedošlo, že v rozhlase nám hlásili, kde se požár nachází, protože to bylo v Japonštině, takže jsem tomu nevěnovala pozornost, s kamarády jsme se mezi sebou bavili a domlouvali, což znamená, že jsme se mnohem více nadýchali kouře, ale příště už budu chytřejší.

Historické hasičské auto a kámen na kterém je z vrchu vytvořený model Sagamihary.

Po absolvování celého programu jsme se jeli podívat k nedaleké přehradě, kde jsme si dali i oběd. Bylo krásné počasí a já jsem byla ráda, že jsem konečně v přírodě.

Spodní část přehrady.

Pohled na cestu k přehradě odkud jsme přišli. Na tom zeleném travnatém kopečku vlevo jsme jedli oběd.

IMG_20170604_144819

Pod vodou je zatopená vesnice a když je voda čirá, tak jde prý vidět, ale voda byla úplně tmavá.

IMG_20170604_144854

To bylo z našeho školního výletu vše, i když se mi tam vůbec nechtělo, tak to nakonec bylo zajímavé a výlet k přehradě byl úplný balzám na duši 🙂 Tak se mějte hezky, ahoj!

Svět není tak velký jak se zdá být a nikdy neříkejte nikdy!

Když jsme se po 4 měsících strávených na univerzitě v Turecku loučili se svými spolužáky a kamarády, tak jsme předpokládali, že s některými se vidíme nejspíš naposledy, a zejména pak s Japonkami, protože bydlí tak daleko. Nikdy by mě nenapadlo, že o tři roky později pojedu na celý semestr studovat do Tokia a budu mít možnost se s nimi opět vidět.

Minulý víkend jsme se konečně s Miho a Hiroko v Tokiu sešly a strávily spolu celý den. V Turecku s námi ještě byly Ikumi a Fumina, ale ty bydlí v Osace, takže je snad uvidíme později. Večer jsme s se Miho a dalšími kamarády jeli podívat do Yokohamy na ohňostroje, které vítaly příchod léta.

 

Zašly jsme si na zmrzlinu a kávu.

Jak jinak zvěčnit vzpomínky na shledání po 3 letech než ve fotobudce 😀 Už se mi ty fotečky z fotobudek začínají hromadit, ale vždycky se na ně ráda podívám.

IMG_20170604_004205

Den rychle uběhl a tak jsme jely do Yokohamy, kde jsme se měly sejít s dalšími kamarády. Naneštěstí jsme vyšly z opačného východu než oni, takže nám trvalo nejméně půl hodiny než jsme se všichni našli. Na místo jsme dorazili minutu před začátkem ohňostroje. Všichni jsme měli radost, že jsme to stihli a pochvalovali jsme si jaké máme krásné místo s výhledem. Najednou slyšíme rány od ohňostroje, ale nic nevidíme. Došlo nám, že jsme na opačné straně a celá show je schovaná za vysokými budovami. Rozhodně jsme nebyli jediní na špatném místě, protože se velké davy lidí začaly tlačit a přesouvat na druhou stranu. Bloudili jsme mezi vysokými budovami a snažili se najít místo s výhledem. Nakonec jsme to vzdali, protože nám cestu všemožně blokovala ochranka a nikoho nepouštěla dovnitř areálu. Zjistili jsme, že pokud bychom chtěli mít přístup do areálu, museli bychom přijít s předstihem nejméně 4 hodiny. Rozhodli jsme se zastavit a sledovat alespoň část ohňostroje. Neměli jsme nejlepší výhled, ale i tak jsme si to užili a bylo hezké vidět Yokohamu večer.

Večerní Yokohama.

IMG_20170603_201841.jpg

Ohňostroj.

18766006_1901383256544837_1499506127812052372_n

Nezůstali jsme v Yokohamě dlouho, protože jsme druhý den jeli na povinný školní výlet do prevenčního centra proti katastrofám. V dalším příspěvku o tom napíšu více. Zatím se mějte hezky a ahoj! 🙂

Tokijský festival Sanja

V japonštině se festival řekne matsuri, proto je celé jméno tohoto festivalu Sajna Matsuri. Festival se každoročně koná třetí týden v květnu ve čtvrti Asakusa a trvá po dobu celého víkendu. Festival je pořádán na počest tří zakladatelů chrámu Sensoji. Během festivalu se ulicemi k chrámu přináší asi 100 svatyní, ve kterých jsou symbolicky umístěny bohyně Šintoismu.  Za celý víkend navštíví tento festival téměř 2 miliony lidí, což z něj dělá jeden z nejnavštěvovanějších festivalů. Je považován za jeden z největších a nejdivočejších, takže jsme neváhali ani vteřinu a jeli jsme se v neděli podívat.

Jedna ze svatyní, která putovala do chrámu, doprovázená pokřikem a hudbou.

IMG_20170521_140844

Festival jsme si zpříjemnili pivem Asahi, možná je vám to jméno povědomé. Za necelý týden skupina Asahi převezme náš Plzeňský prazdroj.

Vyšlapali jsme sedm pater, abychom se podívali na festival z výšky.

Sky tree.

IMG_20170521_145744

IMG_20170521_150747

Bylo pořádné horko a v odpoledních hodinách už spoustu lidí festival zmohl.

IMG_20170521_160816

Asahi budova, která má připomínat sklenici s pivem a napravo je hořící plamen, kterému všichni přezdívají “golden poop” 😀

IMG_20170521_173842IMG_20170521_174342

Večerní pohled na Sky tree a projíždějící vlaky.

IMG_20170521_190058

To je z neděle vše 🙂 Festival to byl zajímavý a určitě stojí za návštěvu. Nevím, co budu dělat tento víkend, ale kupí se mi úkoly do školy a termíny na odevzdání se blíží, takže nejspíš zůstanu doma a doženu všechny povinnosti. Tak se mějte krásně a zase někdy, ahoj!

Kawaguchiko

Měla jsem skvělý plán na předminulou neděli, rozhodla jsem se podívat k hoře Fuji a na pláně plné kvetoucích růžových kytiček. Promyslet cestu a rozvrhnout celý výlet nebylo vůbec jednoduché, protože téměř všechny informace byly v japonštině. Největší překážkou byla rezervace jízdenek na autobus. Všechny údaje byly japonsky, takže pro mě jen spousta nečitelných znaků. Asi po dvou hodinách překládání se mi podařilo vytvořit rezervaci pro mě a mou kamarádku Nil, která se ke mně rozhodla přidat. Z nadšení, že se mi podařilo vytvořit rezervaci, jsme se rozhodli za jízdenky hned zaplatit, přestože už bylo po půlnoci. V Japonsku si rezervaci vytvoříte na internetu, zajdete do jednoho z non stop obchůdků (něco jako naše večerka), pomocí rezervačního čísla si vytisknete účtenku a zaplatíte.

Myslela jsem si, že vytvořením rezervace jsem překonala nejsložitější část, ale to jsem se spletla. Prodavač naši rezervaci nemohl zpracovat, tak jsme se rozhodli zkusit štěstí jinde a obešly jsme asi další tři obchody, ale nikde se nám nepodařilo jízdenky zaplatit. Jeden z prodavačů se nám lámanou angličtinou pokusil vysvětlit, abychom to zkusily druhý den, v tu chvíli už byly 2 hodiny ráno, takže se to zdálo jako rozumné řešení. Druhý den, jsme tedy lítaly a zkoušely všechny možné způsoby, dokonce jsme požádaly o pomoc japonské kamarády, ale ani ti si nevěděli rady a náš problém uzavřeli slovy “je to těžké”, čímž nám nejspíš nepřímo naznačovali, že už udělali vše co mohli a tím to končí. Nechtělo se mi věřit, že po tolika hodinách, které jsem věnovala plánování a přípravám na výlet nakonec nikam nejedu. Byla jsem neskutečně zklamaná a naštvaná, hlavně proto, že růžové kytičky u Fuji už odkvétaly a nebyla jsem si jistá jestli je ještě uvidím. Nezbývalo mi než se uklidnit a říct si しょうがない (shouganai). Japonskou frázi, kterou Japonci používají pro situace, se kterými se nedá dělat nic jiného, než je přijmout a smířit se s nimi. Neděli jsem tak namísto výletu strávila nad knížkami Japonštiny, protože se blížila první zkouška. Ve čtvrtek jsme měli prezentovat v Japonštině a v pátek jsme měli psát test z gramatiky a kanji. Na výlet jsem pořád chtěla jet, takže jsem měla týden na to, abych koupila jízdenky. Během týdne jsme přišly na jiný způsob rezervace jízdenek pomocí telefonního čísla, které nám půjčila kamarádka a jízdenky jsme si konečně koupily.

V pátek jsme  si po zkoušce z Japonštiny oddechly, že už je to za námi a začaly jsme se těšit na sobotní výlet. V sobotu jsme brzy ráno vyrazily, počasí bylo ještě krásnější než minulý týden a všechno nám hezky vycházelo. Vlaky ani autobusy nebyly kupodivu přeplněné, nikde žádné čekání ve frontách a tak jsme ušetřily spoustu času, díky čemuž jsme se podívaly na více míst. Domů jsme se vrátily pozdě večer, pořádně unavené, ale zároveň spokojené s tím, jak to všechno dopadlo. A vy se můžete podívat na fotky z výletu níže 🙂 .

Takhle vypadala naše jízdenka. Sice jsme pochopily v kolik nám autobus odjíždí, ale už bylo horší zjistit z jakého nástupiště. Naštěstí nám pomohla moc milá starší paní, která nás nasměrovala až skoro k nástupišti.

20170520_064507

Cesta autobusem ubíhala rychle a po více než hodině jízdy jsme se začali přibližovat k hoře Fuji.

Dorazily jsme do města Kawaguchiko odkud jsme nasedly na další autobus a pokračovaly k Shibazakura festivalu (místo na pozorování kytiček – Plamenky šídlovité)

20170520_150607

Po příjezdu na místo nás od autobusu ke vstupu začali navigovat zaměstnanci parku. Někdy si říkám, že jsou některé pracovní pozice úplně zbytečně a danou práci by stejně dobře odvedla cedulka se šipkou. K podobným typům pracovních míst, se chystám napsat příspěvek, protože je to tady celkem častý jev.

Na růžových kytičkách bylo vidět, že už odkvétají a některá místa byla prázdná, ale i tak to bylo moc krásné.

Fuji san, jak jí říkají Japonci (v překladu pan/paní Fuji). Asi jsem se zamilovala.

20170520_110957

Fuji san je symbolem Japonska. V parku se můžete vyfotit s miniaturou i originálem zároveň

20170520_102914

Jsem šťastná, že jsem měla příležitost se sem podívat, byl to nezapomenutelný zážitek a za tu námahu to stálo.

Po prohlídce parku jsme jely zpět do Kawaguchika. Zbývaly nám 2 hodiny do odjezdu vlaku, kterým jsme se chtěli dostat k Chureito pagodě (asi nejznámější záběry z Japonska se pořizují právě zde). Podívaly jsme se ke Kawaguchiko jezeru.

20170520_140206.jpg

Na vrcholek jednoho z kopců vedla stezka a nebo lanovka. My jsme zvolily stezku. Po cestě jsme došly k nádherné vyhlídce, kde na jedné straně bylo jezero a na protější straně hora Fuji. Výhled to byl ohromující, nejvíc mě fascinoval pohled na lesy, které pokrývaly horu v dolní části a směrem vzhůru řídly. V porovnání s horou byly stromy miniaturiní.IMG_20170520_142706.jpgTento výhled byl od předchozího vzdálený asi 10 metrů.20170520_143354.jpg

Postupovaly jsme vzhůru, ale ani po hodině jsme nebyly u cíle. Pokud jsme chtěli navštívit Chureito pagodu, nezbývalo nám nic jiného než se vrátit, protože bychom jinak nestihly vlak. První mě mrzelo, že jsme se nedostaly až na vrchol, ale nakonec jsem byla ráda za to, že jsme měly alespoň možnost být na tak nádherné vyhlídce.

Nasedly jsme na vlak a pokračovaly do Shimoyoshida. Vlak odjel s přesností na vteřinu, průvodčí sledoval hodinky bez mrknutí a v přesný čas se vlak rozjel. České dráhy by se mohly učit.

Mapu k Chureito pagodě jsme nepotřebovaly. Přestože jsem měla pocit, že jsme dorazily někam na venkov, značení pro turisty bylo vymyšleno perfektně. Z nádraží vedly dlaždice s fotkami pagody a potom cedulky se šipkami. Ještě že dlaždice po 500 metrech končily, protože Nil se každých 20 metrů zastavovala, aby si udělala fotku 😀

Poprvé jsem viděla rýžové pole. V této oblasti jich bylo spousta, stejně jako my máme na zahradě u domu brambory, tady mají všechny domy políčka s rýží.

P1110112.JPG

Po cestě k Chureito pagodě.

Chureito pagoda.

p1110138.jpg

Pravděpodobně jedno z nejznámějších míst pro fotografování v Japonsku. Byla jsem příjemně překvapená, že tam bylo jen pár lidí. Na vyhlídce jsou lavičky k sezení, tak jsme si na hodinku sedly a užívaly si výhled a pohodu.

20170520_163729

Autobus nám měl odjíždět za necelou hodinku, tak jsme se pomalu vydaly na zastávku. Občas nevím jak bych si poradila bez chytrého telefonu, protože někdy je oříšek přečíst i jméno zastávky. Zastávku jsme našly a bez problémů jsme se dostaly domů. Pořádně unavené, ale s úsměvem na tváři.

IMG_20170520_174523.jpg

Ještě jsem chtěla napsat příspěvek o nedělním výletu do Tokijské části Asakusa, ale už je pozdě, tak snad budu mít čas zítra. Mějte se krásně, ahoj! 🙂